„Ještě změříme tlak a bude to všechno. Máte pevné zdraví a leckterá sedmdesátnice vám může závidět, paní Novotná. Vy máte za měsíc 94. narozeniny?! No to je krásné, dožít se takového věku. A co byste si přála k narozeninám?“„Víte, paní doktorko, já měla těžkej život a než umřu, tak bych si přála - na rozloučenou - takovou cestu kolem světa. Ale hlavně bych si přála mít okolo sebe nějaké lidi, se kterými bych si mohla povídat.“
„No, to jste mě zaskočila! Cestu kolem světa? To vám asi nepomůžu, ale to povídání, to bych vám mohla zkusit zařídit. S novinářkou. Co říkáte?“
„To bych byla moc ráda.“
„Tak jsme domluveny, já jí zavolám a ona se vám ozve. Na shledanou, paní Novotná, a dávejte na sebe pozor!“
Druhý den u paní Novotné zazvonila novinářka Eva Skálová. Po krátkém seznámení si spolu sedly ke stolu a rázem to nebyla paní Novotná, ani paní Skálová, ale začaly si říkat Jaruško a Evičko. Vyprávění začalo.
„Učila jsem se na prodavačku v potravinách.“ Evička si začala dělat poznámky. „Když mi bylo šestnáct let, matka od nás odešla za jiným chlapem. Měla jsem ještě dvě mladší sestry. Otec se o nás nestaral. Měl raději hospodu. Peníze jsem jako učnice nedostávala a otec nám někdy peníze dal a někdy ne. Když je propil, tak jeho oblíbené rčení bylo: Musíte se o sebe postarat samy, o mě se také nikdo nestaral. Z čeho jsem měla vařit? Z čeho jsem měla udělat svačiny? Byla jsem zoufalá. A tak mě napadlo, že si v práci něco vezmu, že to prostě ukradnu. Nejprve to byly ztvrdlé rohlíky, prošlý jogurt, starý chleba, později jsem vzala trochu salámu a postupně jsem kradla víc a víc. Brala jsem si konzervy, těstoviny a další potraviny, abychom mohly přežívat.
Trvalo asi půl roku, než mě přistihl vedoucí. A když jsme zůstali sami, řekl mi, že zavolá policii, že mě zavřou a sestry pošlou do děcáku. Prosila jsem ho, že už to nikdy neudělám, že si to odpracuji a že tu budu zadarmo třeba uklízet, jen ať nevolá policii.
No, nějaké řešení by se našlo, povídal a zamkl dveře. Začal mě osahávat, svlíkat a nakonec mě znásilnil. Strašně jsem se bála a tak jsem nic nikomu neřekla. Nejhorší bylo, že skoro každý týden se to opakovalo. A když jsem slyšela: Novotná, pojď mi pomoct do skladu!, udělalo se mi zle. Musela jsem to ale vydržet. Stále mi vyhrožoval, že jakmile něco řeknu, okamžitě to nahlásí na policii. Když jsem udělala závěrečné zkoušky a dostala výuční list, okamžitě jsem dala výpověď a odešla jako prodavačka do květinářství. Mezitím starší sestra vyšla školu a učila se také na prodavačku. Mladší ještě stále chodila do základní školy.
Dostala jsem první mzdu a hned byl náš společný život trochu veselejší. Otce jsme téměř neviděly. Buď byl v hospodě, nebo se svými kumpány a pochybnými ženskými.
V květinářství se mi líbilo a během krátké doby jsem uměla vázat kytice a všechny práce s tím spojené.
Do učení k nám přišla mladá dívenka Zuzanka. Dostala jsem jí na starost já. Hodně jsme si při práci vyprávěly a za čas jsem byla jako její starší sestra. Měly jsme se rády.
Každý den ráno přišel vedoucí, v ruce držel napsanou objednávku a my se Zuzankou jí připravily ve vazárně. To je místnost bez oken, kde je uprostřed pouze velký pracovní stůl, na němž se vážou kytice.
Jednou přišel vedoucí jako obvykle. Mával papírovou objednávkou a chtěl vědět, jak naše Zuzanka, tak jsme jí všichni říkali, dokáže sama uvázat kytici. Tak tam šla jenom s panem vedoucím. Vazárna byla na konci chodby až za jeho kanceláří.
Asi po hodině se Zuzanka vrátila a stěžovala si, že jí bolí hlava a žaludek. Vedoucí říkal, že by tady nebyla nic platná a když jí není dobře, tak ať jde domů.
Další dny v našem květinářství probíhaly celkem normálně. Častěji se ovšem stávalo, že vedoucí chodil sám s naší Zuzankou vázat kytice do vazárny. Zuzanka vždycky přišla nějaká divná, roztěkaná, nesoustředěná. Z vlastní zkušenosti jsem tušila, o co asi jde. Vždycky po návratu z vazárny jsem ji pozorovala a jednou, když jsme byly samy, jsem na ni udeřila. Zalhala jsem, že všechno vím a že to musí říct rodičům. Schoulila se ke mně do klubíčka, objala mě a začala plakat. Se vším se mi svěřila. Řekla mi, že jí vedoucí osahává a zneužívá. Trvala jsem na svém, že to musí rodičům oznámit a když bude potřeba, že jí pomohu se svědectvím a všechno jí potvrdím.
Druhý den přijela do květinářství policie a odvezla vedoucího a Zuzanku k výslechu. Pro mě přijeli asi za dvě hodiny.
Když jsem šla po chodbě policejní stanice, viděla jsem sedět na lavici Zuzanku a muže, který měl hlavu zabořenou v dlaních. Asi otec, napadlo mě. Musí to být pro něj hrozné.
Zuzanka mě spatřila, stoupla si a já k nim přicházela s povzbuzujícím úsměvem. Muž se zvedl a já mu pohlédla do očí. Můj úsměv ve tváři zmizel a celým tělem mi projela jako blesk strašná vzpomínka, nenávist a zloba. Celá jsem se roztřásla. Zuzanka povídá: To je můj… Já ho znám, prasáka jednoho!, neudržela jsem se. Ať ti řekne sám, odkud se známe. To je můj bývalý vedoucí z potravin!
A dál si to, Evičko, už moc nepamatuji. Ani jak to probíhalo u toho výslechu, a jak to vlastně dopadlo. Vím jen, že jsem druhý den z květinářství, které jsem měla tak ráda, odešla a Zuzanku jsem od té doby neviděla. Šla jsem pracovat do knihovny a nikdy jsem se nevdala.
Sestra měla dvě holčičky a často jsme se navštěvovaly. Bohužel se po pěti letech rozvedla a odstěhovala na Slovensko. Její manžel pil a byl to takový hrubián. Neměla jsem ho ráda. Se sestrou jsme se navštěvovaly méně a méně. A nakonec to dopadlo tak, že jsem z úřadu dostala oznámení, že sestra zemřela.
Ta nejmladší se ničím nevyučila. Po škole se chytila nějaké party, začala fetovat a v šestnácti se odstěhovala. Několikrát se pokoušela o odvykací kúru, ale nikdy to nedokončila. Kradla, fetovala a její život byl nekonečný mejdan, a také tak skončila. Zemřela, když jí bylo čtyřicet let. O svém otci jsem už také neslyšela.“
„Měla jste velice těžký život, Jaruško. Pro dnešek toho už necháme a pokud budete chtít, budeme zítra pokračovat. Bude z toho určitě dobrá knížka.“
Kniha skutečně vyšla a měla úspěch. Za honorář si s Evičkou objednaly plavbu lodí po Karibiku. Životní sen, o kterém se jen tak zmínila paní doktorce, se Jarušce splnil. Poprvé v životě viděla moře, východ a západ slunce a pro ni nepředstavitelný luxus na zaoceánské lodi.
