26. dubna 2019

Poprvé - napsala Sára Sošková

„Proč já jsem si to proboha tenkrát na ty narozeniny přála?“ ptám se sama sebe, když vidím, jak se několik kilometrů nad zemí v malém polorozpadlém letadle otvírají dveře.
„Tak a teď už je to jedno. Buď to prostě přežiju anebo ne.“
Automaticky vstávám a pomalu se přibližuji ke dveřím.
A najednou tma, mozek návalem strachu a adrenalinu vypíná. Už vidím pouze tu obrovskou propast mezi letadlem a zemí, kterou v následujících patnácti minutách musím zdolat.
Skáču. Točím se.
Vidím podvozek letadla. Další kotrmelec. Vidím zem, ke které se obrovskou rychlostí přibližuji.
Nemůžu polykat, špatně se mi dýchá, do obličeje mě bodá ostrý chladný vítr. Najednou je mi to ale všechno jedno.
Já totiž letím, já doslova letím.

Žádné komentáře:

Okomentovat