9. dubna 2018

Jak Stamichman potkal poprvé turisty - napsala Pavlína Šaurová

Stamichman si promne oči a vyskočí z postele. Pročísne chrouny a jako obvykle vyrazí na kontrolu svých hor. Modrava si pěkně zurčí mezi mechem a travinami, stromy se pohybují do rytmu vánku, sluníčko zahřívá meze a vrcholy kopců. Vzduch voní jarem, všude panuje mír a klid.
Tu krásu přehluší neskutečný kravál a zápach. Ze zatáčky se vyřítí auto, z kterého vyskáčou čtyři postavy.

„Tak kde je tady ten slon, co nosí štěstí? Bereme colu, brambůrky a jde se na túru!“ řekne ten s nejhlubším hlasem a všichni mizí v lese.
Stamichman pokračuje v obchůzce. Zaposlouchá se do krásné písničky, kterou cvrlikají pěnkavy v korunách stromů. Na chvíli si sedne na mezi a nechá se unášet tóny. Sluneční paprsek ho přitom šimrá na nose.
Když se vydá dál, přepadne ho palčivá bolest na palci u nohy. „Au!“ Sehne se a zvedne podivnou, ostrou věc. Je to takové oválné a barevné.
„Co to je? Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ pomyslí si. O kousek dál leží sáček. V pofukujícím vánku legračně šustí. Uvnitř je zbytek něčeho, co výtečně chutná, ale je to šíleně mastné.
„Co to je dneska, krucinál, za den, všude nějaké krámy!“ řekne si nahlas.
Najednou uslyší hlasy a za chvilku proti němu z lesa vyjdou stejní lidé, které viděl ráno vystupovat z auta.
„Jo, tak to budou ti turisti, co mi o nich vyprávěl Krakonoš. No potěš!“
 

Žádné komentáře:

Okomentovat