12. března 2019

V srdci pulsující vietnamské rybářské vesničky - napsala Judita J. Langová

Autobus je starý, vevnitř potrhaný, špinavý. Nemůžeme se dočkat přesunu z deštivého středního Vietnamu a tak si pro cestu na jih země volíme noční spací bus lokální dopravní společnosti. Jako jediní cizinci opouštíme brzo ráno vůz během přestávky na snídani na křižovatce cest poblíž pobřeží u městečka Mui Ne. Čekáme na taxík a těšíme se na moře. Po bezesné noci strávené v nepřirozeně zkroucené poloze, s věčným houkáním klaksonů a se světly reflektorů protijedoucích vozidel v očích, se pak příjezd do zahradního komplexu přímo na pláži jeví skoro jako sen.
Tím spíš, že velmi milý majitel nám ochotně vychází vstříc a přízemní pokojík s terasou dostáváme k dispozici okamžitě. Celý den se pak nese v poklidném rytmu moře... Pláž, míchaný drink, moře, pláž, pivko, západ slunce na dunách, rybí restaurace. Sladké vysvobození!

Přímořská oblast kolem Mui Ne má jednu velkou výhodu – dlouhou, téměř osmikilometrovou pláž, ideální pro procházky na břehu Jihočínského moře. Vstávání s rozbřeskem na druhý den mi nedělá problém, svítání u moře miluju. Po krátkém zaváhání v pokoji nazouvám žabky, zakrátko je však nechávám na naší plážičce a dál běžím bez nich. Mám pár životních radostí a ranní běh bosky po pláži patří mezi ně.
V zálivu mě čeká překvapení v podobě autentického ranního ruchu rybářské vesnice. Proběhala jsem se z hotelových pláží do jiného světa a jsem nadšená. Slunce zdaleka pořádně nezačalo pálit a rybáři už jsou zpět se svými úlovky. Z rybářských lodí se na břeh hbitě přesouvají ve zvláštních, kulatých člunech s jedním veslem. Všechna plavidla jsou nádherně barevná. Na břehu pak nastupují ženy, děti, starci a další členové celé širší rybářské rodiny a přímo na pláži třídí krevety, kraby, mušle a mořské šneky. Ryby rozdělují podle druhu a velikosti. Humry a ústřice rovnou odnášejí do předem připravených přepravek s ledem. Celé rodiny za neustálého brebentění opravují a skládají sítě. Děti jsou odmalička zapojeny do hry, ty úplně malé pobíhají kolem nebo jsou v péči starších sourozenců. Holčička pomáhá svému tátovi s čištěním loďky. Před očima mi běží dech beroucí barevný film s pracovitými drobnými Vietnamci v hlavní roli. Můj fotoaparát je v neustálé pohotovosti, s omluvným úsměvem a nevyslovenou otázkou, zda příliš neobtěžuji, fotím detail tváří dvou starších žen, třídících kraby a snídajících voňavou polévku pho-bo. Úsměv mi vracejí, zdejší lidé jsou vesměs milí, i zde v rybářské vesnici. A ve své pracovitosti a pospolitosti mi tak mlčky potvrzují známé pravidlo, že tento národ nedělí svůj život mezi práci a volný čas. Vše se zde vzájemně prolíná a propojuje, v rytmu života tak odlišném od našeho evropského.
Při cestě zpět mám stále plnou hlavu svého ranního zážitku. Rybářská vesnice si za chvíli vydechne a nastane klidnější část dne, turisté v resortech se naopak začnou probírat k životu. Pod bosýma nohama mi pomalu ubývá ulit a skořápek a převládá čistý písek, sem tam dětská lopatka nebo pár mušliček vyplavených z moře. Nespěchám, běžím pomalu a vybavuji si smutek téměř zlikvidovaných plovoucích vesnic v turismem zcela pohlcené zátoce Ha Long Bay v severním Vietnamu. Vláda tu vystěhovala domorodce do měst a na místě zůstala jen hrstka původních obyvatel, kteří slouží turistům jako průvodci. Mé rybářské vesnici přeji, aby unikla podobnému osudu, aby v důsledku rozvoje neřízeného turismu nedošlo k umělému roztržení rodin , jejich přesunutí kamsi do vnitrozemí a tím i jejich vykořenění. Pevně doufám, že je tu všechny i za pár dlouhých let najdu na břehu moře s jejich úlovky, tiché, pracovité a usmívající se.

Žádné komentáře:

Okomentovat