11. března 2019

Já, Leonardo - napsala Jaroslava Kainová

Na smrtelné posteli se Leonardu Da Vincimu zjevil anděl, který ho měl přivést do ráje.
„Jaké je tvé poslední přání, drahý Leonardo?“
„Přál bych si dostat šanci v klidu a nevyrušován namalovat všechny obrazy, které mám ve své hlavě.“
„Tvé přání ti bude splněno.“
Unavený malíř se usmál a vydechl naposledy.

Před velkým barevným billboardem stály dvě ženy. Dívka s tajemným úsměvem a nádhernýma čokoládovýma očima a žena s tváří laskavé madony. Pak jedna udělala posunek rukou a vydaly se k velké budově.
V Národní galerii právě dnes začínala výstava obrazů mladého, nadějného malíře.
Na širokém schodišti chytila matka dceru za ruku. Usmívala se nad svým současným štěstím. Zaplatila za něj totiž velikou cenu. Zvládne si tu minulost připomenout? A tak otevřela svou Pandořinu skříňku a ta hrůza se na ní vyvalila jako tsunami. To znásilnění, při kterém ji hrozil smradlavý bezdomovec rozřezáním na kusy, už s psychologem zvládla. Ale přesto se otřásla. Dcera to vycítila, zahýbala prsty v její dlani a podívala se na matku se zdviženým obočím.
„To nic, miláčku, jen jsem nervózní,“ usmála se na ni a vrátila se do mlhy vzpomínek.

Ležela a cítila velkou úlevu.
„Maminko, máte holčičku! Bože, tak krásné dítě jsem ještě neviděla, a to tady pracuju už přes třicet let!“ rozplývala se porodní asistentka. „Miláčku, nekoukej na mě těma černýma kukadlama, nadechni se a křič! No, křič!“ Ale v sále bylo děsivé ticho! I teď tu hrůzu cítila. A pak sestra udiveně vydechla. „Ona dýchá, normálně dýchá, ale nekřičí?!“ Položila jí dcerušku na břicho a zeptala se jí: „Tak, maminko, tady máte tu blonďatou krasavici. A jakpak se bude ten váš andílek jmenovat?“
„Leona.“
Pak jí vzpomínky našly sedět v ordinaci, dvouletou dcerku na klíně, a doktor jí sdělovat ortel.
„Paní Vincini, je mi líto, ale vaše dcera nebude nikdy mluvit. Nemá totiž vůbec vyvinuté hlasivky. A skoro jistě je autistka. Skoro nereaguje, jako by žila v jiném světě. Pošlu vás do poradny pro takovéto děti, ano?“
Tenkrát ji zachvátilo čiré zoufalství. Tohle nádherné dítě bude autista? Nikdy! Chodila s ní do poradny, poslouchala doktory, dělala prostě vše možné, ale nic. Uvažovala, co by mohlo pomoci. A tak jí ke čtvrtým narozeninám koupila blok a pastelky. Vytrhla jeden papír, položila ho před dceru, vzala do ruky červenou pastelku a řekla jí. „Namaluju ti tulipán. Ano, srdíčko?“ Pak přemýšlela nad tím, jak začít. V té chvíli ucítila, jak jí malá Leonka vytáhla pastelku z prstů a namalovala srdce a tulipán. A pak je vybarvila a vystínovala a naslinila si prstík a namalované plošky rozpila jako vodovými barvami. Tenkrát se překvapeně podívala po dcerce. Ta se usmívala a natáhla se po krabičce pastelek. Vysypala i ostatní a začala malovat. Květiny, zvířátka, domečky, louky a lidi. A když úplně ostrouhaly zelenou a červenou a žlutou, Leonka vzala do jedné ručičky ty tři malé špačky, v druhé promnula palec s prstíky, ukázala na pastelky a přetáhla rukou k sobě. „Ty chceš koupit pastelky?“ zeptala se jí udiveně. Leona kývla.

Stoupaly po schodech galerie a matka myslela na dceru. Byla na ni tak hrdá! Velmi rychle se naučila znakovat a nakonec vystudovala uměleckou akademii.
Cestou míjely spoustu lidí, kteří si zcela uchváceni prohlíželi veliká plátna. Slyšely jen obdivné poznámky. Došly do velkého sálu a zastavily se před obrazem Madony a její dcery.
„Milé dámy a milí pánové. Vítáme vás na prodejní výstavě obrazů mladé talentované malířky Leony Vincini. A jsem velmi rád, že vám ji mohu osobně představit.“ Konferenciér popošel a nabídl Leoně rámě. „Vážení hosté, slečna Leona Vincini!“
Pozdě odpoledne, když všichni hosté a zájemci o obrazy odešli a ruch v sálech galerie ustal, postavila se Leona před obraz Madony a její dcery. Tenhle měla nejraději. Však taky nebyl na prodej.
„Leonardo, Leonardo!“ uslyšela volat mužský hlas. Rozhlédla se, ale nikoho v sále neviděla. Když se vrátila pohledem k obrazu Madony, stál před ní mladý muž s bílými křídly. Zvedla překvapením obočí. Udělal k ní dva kroky a dotkl se jejího čela.
„Leonardo, už víš, kdo jsem?“
„Anděl,“ odpověděl Leonardo.
„Maluješ stále nádherně.“
„Děkuji, anděli.“
Leonardo se náhle zarazil. Prohlédl si sál, podíval se na sebe a vyděsil se.
„Já mám na sobě ženské šaty! A mám,“ položil na hruď obě ruce, „ňadra?! Co se to stalo, co je to za ďábelský počin?“
„Leonardo, vzpomínáš, co jsem ti řekl, když jsme se naposledy viděli?“
Leonardo se zamračil. A pak si vzpomněl.
„Měl jsem přání a ty, anděli, jsi mi slíbil jeho splnění.“
„Ano, Leonardo. Tvé poslední přání, než jsi zemřel,“ potvrdil mu anděl. „Přál sis v klidu a nevyrušován namalovat všechny obrazy, které máš ve své hlavě.“ Anděl zvedl ruku, požehnal mu a začal průsvitnět. „Bůh miluje své děti. A ty, Leonardo Da Vinci v těle Leony Vincini, si važ tohoto daru a dělej Bohu radost.“ Pak se trochu škodolibě usmál, jěště než úplně zmizel. „A ta ňadra? Ve své době jsi vymyslel snad všechno. A tak ti Bůh daruje to, čeho se ti tenkrát nedostalo.“
Sál opět ztichl. Jen ve vzduchu byly cítit rozmarýna a levandule.
Leonardo byl udiven darem od Boha. Tak proto je v těle krásné a němé ženy. Dostal přesně to, co si přál. Svou druhou šanci.
Sálem zaklapaly podpatky a matka s tváří Madony jí oznámila: „Drahoušku, víš, že se všechny tvé obrazy prodaly? Dokázala jsi to!“ Vzala ji za ruku a zeptala se: „Máš ještě nějaké přání?“
Leona sklonila hlavu. Pak se otočila, široce se na matku usmála a zvedla ruce k odpovědi. Zaznakovala.
„Chtěla… bych vidět… Sixtínskou kapli.“

Žádné komentáře:

Okomentovat