Prolézám otevřenými dveřmi z mého zamřížovaného vězení. Nebylo to tam zas tak špatné, pěkný dřevěný domek, pár prolézaček a kolečko, kde jsem cvičil běh. Seskakuji z nízké dřevěné skříňky, na které stojí můj domov. Přiznávám, bude mi trochu chybět. Žil jsem pohodlně s jídlem vždy na dosah, ale jak já se nudil!Přistávám na zem, tak hladká a studená, úplně nový pocit. Šmejdím podél stěn. Nastala menší komplikace, jediné dveře jsou zavřené. V blízké době se odsud nedostanu. Aspoň to tady můžu lépe prozkoumat, Z mé klece jsem měl jenom omezený výhled. Napravo postel, nalevo stůl a mezi nimi obrovský kvádr. K čemu asi slouží?
Nejkratší cesta vede prostředkem pokoje, hrozí ale, že mne zpozorují. Připravit, pozor, teď! Sprintuji napříč místností. To se mi vyplatily ty hodiny trénování v kolečku. Dostal jsem se ke svému cíli, aniž by mě spatřily „ruce“.
Ruce jsou tvorové, kteří mne zavřeli do mého vězení. Sice mi dávali semínka a vodu, ale ti neodčiní jejich neustálé vyndavání a hlazení. Komu je hlazení příjemné? Nikomu! Občas si představuji, jaké by to bylo, kdybych byl ruce. Spát v měkké posteli pod dekou s barevnými vzory, sedět za stolem a kreslit výhled z okna – strom klátící se ve větru a jiné ruce na lavičkách, co si čtou noviny.
Očichávám ten podivný kvádr, když jsem se podíval blíže, objevil jsem skulinu. Mám rád skuliny, šup a už jsem tam.
Lezu po železných mřížkách dost podobných těm, za kterými jsem už rok žil. Tvoří tvar košíku a uvnitř leží spousta hadrů. Rozkousávám je a tvořím si z nich doupě. Tady počkám, než se dveře otevřou.
Slyším hlasy. Roce se vrátily? Nesmím se ani hnout, nad mne tu nebudou hledat.
„Mamíííí! Piškot utekl!“ ječely malé ruce.
„Cože? Tak hledej, musí tu někde být,“ odpověděly ruce jménem máma.
Čekal jsem v mém tmavém hnízdě několik hodin, ale přišly na mne. Když už se stmívalo a celou místnost ozařovala jenom lampička ve tvaru slona, krychle se zatřásla, ke mně se natáhly ruce a odnesly mne zpět do klece.
