10. března 2019

Jak jsme s dcerou dostaly k narozeninám let balonem - napsala Zdeňka Laňková

Musím zmínit něco o naší rodině. Jakmile má kdokoli z nás nějakou zajímavou akci, mají tuto akci všichni. Znamená to, že se zúčastní babička i se svou židlí, neboť trpí bolestmi nohou, moje obě dcery se svými manžely a všemi dětmi, můj manžel a já.
V dohodnutý den jsme se tedy v této sestavě objevili na letišti u Benešova užít si svůj narozeninový dárek.
Už nafouknout balon je docela dřina. Obrovská koule se nadýmá, koš sebou hází na všechny strany a tři chlapi ho jen tak tak udrží. Pilot a moje dcera celkem bez problémů nastoupili do koše. Já jsem to měla díky své váze a věku horší. Neobešlo se to bez potupné pomoci celé rodiny a židle naší babičky, kterou už přestalo čekání na odlet bavit a neustále vykřikovala: „Tak už je odpoutejte, ať letí !“

A pak jsme se vznesli. Pilot nás poučoval: „Hlavně se nepřibližujte k hořákům a nevypadněte z koše!“
Byla to paráda. Sluníčko svítilo, pod námi Sázava, všechno jako na dlani. Byli vidět i mávající lidé u domků. Dole, po silnici nás sledovala doprovodná vozidla, můj manžel s babičkou a židlí a auta našich dcer s rodinami. Viděli jsme široko daleko, dokonce i Temelín. Kochaly jsme se krásami přírody, najednou jsme byli na soutoku Vltavy se Sázavou. Hnědá Sázava se mísila s temně modrou Vltavou. A letěli jsme dál. Mírný vánek sliboval dlouhý let a autům našich blízkých dole na zemi pomalu docházely silnice...
Pilot nás uklidňoval: „S dlouhým letem jsem počítal. Vzal jsem navíc jednu láhev s plynem, zatím dobrý.“ Za chvilku prý ale uvidíme poslední, nepříliš velkou louku, na které se dá přistát a tam že přistát za každou cenu musíme. Před ní byl ale docela hustý les.
Pilot nám doporučil: „Pořádně se držte, opravdu už musím jít ihned na přistání, jinak louku přeletíme.“
Přestaly jsme se kochat a za chvíli jsme košem naráželi do špiček vysokých jehličnanů. Koš sebou začal házet, nakláněl se ze strany na stranu a měli jsme všichni co dělat, abychom se v něm udrželi. Vršky stromů létaly okolo nás, koš balonu je bez milosti amputoval, zkrátka poklidný let se změnil v pořádný adrenalinový zážitek. Naštěstí to netrvalo dlouho.
Skutečně jsme na tu poslední louku přistáli, pilot vyskočil a spolu s kolegy držel balon jakž takž na místě.
Vystoupit bylo o dost jednodušší, než nastoupit, protože koš si lehl na stranu a my jsme se z něj vykutálely. Ještě jsme byly dost zelené, trochu se nám třásly ruce, když nás pilot polil šampaňským, trochu spálil zapalovačem, pofoukal a tak nás pokřtil ve jménu vody, ohně a větru na hraběnky z Klínce, což byl název vesnice, ke které tato poslední louka územně příslušela.
Příště prý poletí zbytek rodiny. Jen babička se nechce vzdát židle... 



































1. verze:
Začalo to poklidnou oslavou mých narozenin, celá rodina se sešla, aby mně pogratulovala a předala dárečky. Rozbalila jsem všechny dárky, máme ve zvyku dávat pokud možno vtipné dárky, takže jsme se docela pobavili. Najednou koukám, že na stole zbyla taková malá, nenápadná obálka, tak jsem ji otevřela a našla ten poslední dárek – let balonem. Jsem založením dobrodružná povaha a tak jsem se zaradovala už při představě, že poletím. Jedna z mých dcer má ještě bližší vztah k adrenalinovým akcím, a tak využila příležitost a dala si druhý poukaz na let ke svým narozeninám, prý abych neletěla sama. Velmi jsem její aktivitu uvítala, protože ve dvou se to vždycky lépe táhne. Objednaly jsme termín, měly jsme štěstí, že ten den bylo příznivé počasí, dle vyjádření odborníků až příliš, což jsme na zemi ještě nebyly schopné pochopit. Naopak jsme si potichu říkaly“ „Je krásně, fouká slabý vítr, jaké počasí by se jim zdálo akorát ? Nejsou nějací rozmazlení ?“
Musím ještě zmínit něco o naší rodině. Jakmile má kdokoli z nás nějakou zajímavou akci, mají tuto akci všichni. Znamená to, že se zúčastní babička i se svou židlí, neboť trpí bolestmi nohou, moje obě dcery se svými manžely a všemi dosud narozenými dětmi, můj manžel a já.
V této sestavě jsme se tedy objevili na letišti u Benešova.
Balónoví chlapci začali připravovat balon k letu. Je to docela dřina. Jakmile začali napouštět balon plynem, koš sebou začal házet na všechny strany a tři chlapi ho jen tak tak udrželi na louce většinou v poloze k letu s posádkou nevhodné. Když byl balon víceméně naplněn, trochu se zklidnil a díky vypracovaným svalům balonových chlapců, mohla moje štíhlá, sportem zocelená dcera celkem bez problémů nastoupit do koše. Pak jsem přišla na řadu já. Když jsem se podívala do koše, jehož skoro celý prostor zabíraly láhve s plynem a uviděla to malé místečko do kterého se musíme vejít tři, pilota jsme s sebou opravdu vzít musely, měla jsem skoro chuť nechat dárek propadnout. Naštěstí jsem se pochlapila a se svými několika desítkami nadbytečných kilogramů jsem se začala dobývat do balonového koše. Věřte mi, nebylo to snadné, myslím, že mi nakonec pomáhali všichni příbuzní a možná i někdo z letištního personálu. Ale spojenými silami se akce nakonec podařila a byli jsme připraveni ke vzlétnutí. Některým členům rodiny se zdálo čekání na odlet už dlouhé a tak se ozvývaly výkřiky „Už je odpoutejte, ať letí !!“ Pilot nám dal nezbytné instrukce , jeho kolegové nás odpoutali a letěli jsme. Už v prvních okamžicích nám bylo jasné, že to bude opravdu nevšední zážitek. Sluníčko svítilo, pod námi Sázava, všechno jako na dlani, byli vidět i mávající lidé u domků , prostě idylka. Dole, po silnici nás sledovala 4 auta, jedno balonové firmy, za ním můj manžel s babičkou, a pak, nevím už v jakém pořadí, auto jedné a druhé dcery.
Viděli jsme široko daleko, dokonce i Temelín byl vidět, ne že by to byla nějaká krása, ale byl docela daleko.
Kochaly jsme se krásami přírody, najednou jsme byli na soutoku Vltavy se Sázavou, hnědá Sázava se mísila s temně modrou, relativně čistou Vltavou. A letěli jsme dál. Posádky doprovodných vozidel začaly panikařit, telefonem hlásily jedna po druhé, že jim docházejí silnice, že budou muset vjet do Prahy.. Začaly jsme chápat, co chlapci mysleli tím, že je počasí až příliš dobré. Pilot nás uklidnil, že s dlouhým doletem počítal a vzal navíc jednu láhev s plynem, že tedy zatím dobrý, ale za chvilku prý uvidíme poslední louku, na které je možno přistát a tam že přistát za každou cenu musíme. Ještě jsme tu poslední louku neviděli, neboť před ní byl docela hustý les. Pilot nám doporučil, abychom se pořádně držely, že musí jít dolů, na přistání. Pomalu jsme se přestávaly kochat a za chvíli jsme košem začali narážet do špiček vysokých jehličnanů. Koš sebou začal házet, naklánět se ze strany na stranu a měli jsme všichni co dělat, abychom se v něm udrželi. Dcera cestou filmovala, let máme skoro celý zdokumentovaný, s výjimkou adrenalinového konce, kdy přestala filmovat, poslechla pilota a držela se zuby nehty koše.
Skutečně jsme na tu poslední louku přistáli, za chvíli se objevila doprovodná vozidla, pilot opustil koš a spolu s posádkou firemního auta držel balon jakž takž na místě. My dvě jsme se snažily vylézt ven . Bylo to o dost jednodušší, než nastoupit, protože koš si v podstatě lehl na stranu a my jsme se z něj vlastně vykutálely . Ještě jsme byly dost zelené, trochu se nám třásly ruce, když nás najednou pilot polil šampaňským, trochu spálil zapalovačem, pofoukal a tak nás pokřtil ve jménu vody, ohně a větru na hraběnky z Klínce, což byl název vesnice ke které tato poslední louka územně příslušela. Také jsme dostaly certifikát, který nám tento nádherný zážitek připomíná. Let balonem byl jeden z mých nejzajímavějších zážitků.

Žádné komentáře:

Okomentovat