Hlustvisihák v sukni - napsala Milada Trojanová

Hlustvisihák ve vrátnici

Nádherný den posledního říjnového týdne. Předpověď celodenního slunce uspíšila mí rozhodnutí strávit den v barevné nádheře Botanické zahrady. Připravit batůžek pro výlet byl jen zlomkem času, zamknuto a hurá na metro. 
Po necelé hodině jsem už stoupala k Fatě Morganě nad ZOO a odtud strmou pěší stezkou až k bráně Botanické zahrady. U pokladny stála přede mnou rodinka s kočárkem a asi tříletým špuntem.
„Prosím 2x dospělí a 1 dítě.“
„A kam to chcete?“
„Do Botanické. Je to zde, ne?“
„Nojo. A vy ste dva, že jo? A máte kočárek, že jo?“
„Ano. A za kočárek se platí?“

„No, jasně, dyť to má kola, ne? A máte v něm dítě, že jo?“
„Ne, kočárek je prázdný.“
“A kde máte to dítě?“
„Tady, vedle mně.“ 
„No, kde? Já ho nevidim.“
Tatínek vyzvedne caparta na úroveň okénka, aby ho paní viděla.
„No tak dobře. Tady máte 2x dospělí a za dítě se neplatí.“

„A co vy, kam to chcete?“
„Do Botanické, jen venkovní.“ 
„Dostanu deset korun.“
„Prosím.“ 
„Počkejte, počkejte, to není všechno. Doufám, že na mně nebudete chtít vrátit depéhá.“
Můj obličej byl asi jeden veliký otazník.
„Proč? Cena korun je přece jasná, ne?“
„No, to já se jistím, kdybyste to náhodou nechtěla zpátky.“ 
Za mnou ve frontě je slyšet potlačovaný smích.