27. února 2019

Na chatě - napsala Tereza Přibilíková

Vítek Kovář, Fakulta designu a umění v Pzni
Osamocená a dosud nezabydlená chata vypadala, že lepší léta už má za sebou. Byl to přesně ten typ opuštěného stavení v lese, jaký se hodí do každého hororového filmu.
Ten den, kdy se to stalo, začal zcela všedně. Bylo sobotní ráno a já jsem v posteli přemítala o tom, co budu dělat. Najednou pípla esemeska od kamaráda Karla.
„Čauky, hele, nechceš podniknout něco extra? Teď jsme se s Ančou a Kryštofem rozhodli vyjet na tu chatu, co kupili nedávno naši. Nejspíš tam budeme i spát. Pojedeš s námi?“
„Proč ne,“ odpověděla jsem a tím naše dobrodružství mohlo začít.

K chatě, jež se nachází kousek od přehrady nedaleko temného hvozdu vyrážíme na kolech. Kdyby se hned za lesíkem netyčil supermarket, nebyly by tu snad žádné důkazy lidské existence. Je krásně. Svítí slunce, vítr ve vlasech, zkrátka parádní cesta. Za necelou půlhodinku dorazíme na místo. Zanecháváme věci v podkroví chatky a jdeme se vykoupat k přehradě, kde strávíme celé dopoledne. Když se začíná stmívat, vyrážíme koupit si něco dobrého na večer.        
S cinkajícími batohy na zádech se vracíme k našemu obydlí, ve kterém se svítí. Zvláštní, když v chatě není zavedená elektřina. Když nám tato skutečnost dochází, vytvoříme vyděšený lidsky spletenec z našich těl.
„Myslela jsem, že jsi dveře zamykal,“ obracím se s výčitkou na Karla.
„Jsem asi zapomněl, nevím.“
„Asi, určitě, když tam teď někdo je a okna byla zavřená, když jsme odcházeli,“ odsekla vyděšená Anča.
Scéna jak z hororu nabírá pomalu skutečných podob. Můžeme jít buď dovnitř, nebo můžeme zavolat policii. Ale co když nás jen přijeli zkontrolovat Kájovi rodiče? Hlavou se nám honí milióny verzí jedna lepší něž druhá, byť Kryštofovu verzi s mimozemšťany vyloučíme hned.
Sedíme a dále hypnotizujeme světélkující chatku.
„Takhle tady čekat nebudeme,“ prohlásí Karel, který byl vždy ten nejaktivnější z nás. „Jdeme tam.“
Cupitáme plni strachu k chatě. Kryštof bere do ruky hrabě, které byly opřené o zeď vedle dveří. V ten moment lepší předmět na sebeobranu bohužel nenachází.
Když je otevřeme, nevěříme tomu, co vidíme.
Za stolem v kuchyni sedí pár bezdomovců.
Starší zarostlý mužík a vedle něj stařenka, oba dva vypadají více vyděšení nežli mi. Spod stolu na nás koukají dvě malá očka malého teriéra. Celou místnost osvětluje jen záře vycházející z čelové svítilny zavěšené na rohu skříně.
I když tušíme, že tu pár chtěl jen zůstat přes noc, vysvětlíme jim, že chata, už někomu patří a nemůžou sem takto chodit.
„Moc se omlouváme,“ spustil stařík, který se asi bál, že na ně zavoláme policii, „my tu občas s Bláňou přespíme. Jsme netušili, že ta chajda už někomu patří. Ani nebyla zamčená, tak nás to nenapadlo, ale hned jdeme pryč. A fakt pardon.“
Než však odešli trochu jsme si s nimi povídali a zjistili, že jsou oba milí a zdají se neškodní. Byli podle všeho zvyklí sem občas po denním přešlapování u supermarketu jít a odpočinout si tu. Nakonec nám vypráví své životní osudy, jak se stali bezdomovci, co dělali před tím, a tak dále.
Ráno se s nimi rozloučíme a celí nevyspalí a rozlámaní odjíždíme na kolech domů. 
























1. verze
Den, kdy se to stalo, začal zcela všedně. Bylo sobotní ráno a já jsem v posteli přemítala o tom, co budu dělat. Později u snídaně jsem dostala od rodičů plno tipů na aktivity, kterými bych se mohla, podle nich zabavit. Bohužel se všechny nesly v duchu úklidu domácnosti.
Naštěstí mě vysvobodila esemeska od kamaráda Karla.
„Čauky, hele, nechceš podniknout něco extra? Teď jsme se s Ančou a Kryštofem rozhodli vyjet na tu chatu, co kupili nedávno naši. Nejspíš tam budeme i spát. Pojedeš s námi?“
„Proč ne,“ odpověděla jsem a tím naše dobrodružství mohlo začít.
K chatě, jež se nachází kousek od přehrady nedaleko temného hvozdu, tedy lesíka za městem, vyrážíme na kolech. Je krásně. Svítí slunce, vítr ve vlasech, zkrátka parádní cesta. Za necelou půlhodinku dorazíme na místo.
Osamocená dosud nezabydlená chata vypadá, že lepší léta už má za sebou. Je to přesně ten typ opuštěného stavení v lese hodícího se do každého hororového filmu. Kdyby se hned za lesíkem netyčil supermarket, nebyly by tu snad žádné důkazy lidské existence. Později si necháváme věci v podkroví chatky a jdeme se vykoupat k přehradě, kde strávíme celé dopoledne. Když se začíná stmívat, vyrážíme koupit si něco dobrého na večer.
S cinkajícími batohy na zádech se vracíme k našemu obydlí, ve kterém se svítí. Zvláštní, když v chatě není zavedená elektřina. Když nám tato skutečnost dochází, vytvoříme vyděšený lidsky spletenec z našich těl. „Myslela jsem, že jsi dveře zamykal,“ obracím se s výčitkou na Karla. „Jsem asi zapomněl, nevím.“ „Asi, určitě, když tam teď někdo je a okna byla zavřená, když jsme odcházeli“ odsekla o vyděšená Anča. Scéna jak z hororu nabírá pomalu skutečných podob. Můžeme jít buď dovnitř, nebo můžeme zavolat policii. Ale co když půjde jen o Kájovi rodiče, co nás přijeli zkontrolovat. Hlavou se nám honí milióny verzí jedna lepší něž druhá, tedy Kryštofovu verzi s mimozemšťany vyloučíme hned. Sedíme, čekáme a dále hypnotizujeme světélkující chatku.
„Takhle tady čekat nebudeme,“ prohlásil Karel, který byl vždy ten nejaktivnější z nás „jdeme tam.“ Cupitáme tedy plni strachu k chatě. Kryštof bere do ruky hrabě, které byly opřené o zeď vedle dveří. V ten moment lepší předmět na sebeobranu bohužel nenachází. Když je otevřeme, nevěříme, tomu co vidíme. Za stolem v kuchyni sedí pár bezdomovců. Starší zarostlý mužík a vedle něj stařenka, oba dva vypadají více vyděšení nežli mi. Spod stolu na nás koukají dvě malá očka malého teriéra. Celou místnost osvětluje jen záře vycházející z čelové svítilny zavěšené na rohu skříně. I když tušíme, že tu pár chtěl jen zůstat přes noc, vysvětlíme jim, že chata, už někomu patří a nemůžou sem takto chodit.
„Moc se omlouváme,“ spustil stařík, který se asi bál, že na ně zavoláme policii, „my tu občas s Bláňou přespíme. Jsme netušili, že ta chajda už někomu patří. Ani nebyla zamčená, tak nás to nenapadlo, ale hned jdeme pryč. A fakt pardon.“
Než však odešli trochu jsme si s nimi povídali a zjistili, že jsou oba milí a zdají se neškodní. Byli podle všeho zvyklí sem občas po denním přešlapování u supermarketu jít a odpočinout si tu. Nakonec nám vypráví své životní osudy, jak se stali bezdomovci, co dělali před tím, a tak dále.
Ráno se s nimi rozloučíme a celí nevyspalí a rozlámaní odjíždíme na kolech domů. Předtím však zkontrolujeme, jestli je chata doopravdy zamčená.
Když dorazím domů, ulehám do postele a přemýšlím nad tím nevšedním zážitkem, co je za mnou. Není nad nečekané návštěvy a návštěvníky.

Žádné komentáře:

Okomentovat