21. února 2019

Krajina mého dětství - napsala Jitka Sova

Jdu po lesní pěšině. Pod bosýma nohama mi křupou popadané vétvičky. Jauvajs. A teď samet z hebounkého jehličí modřínů. Pěšina se vine po hraně lesa, hlína je vlhká po deštivém dopoledni. Vstupuji do kaluže, čvachty čvacht, zvuk dávného dětství. Nohy se mi v kaluži noří do bahna, bahno se prodírá mezi prsty, už jsem v něm po kotníky. Na chvíli se zastavím a dívám se do krajiny.
Pode mnou louky, na protisvahu remízky lesa. Na obzoru pod mraky je pruh modrého nebe, pod ním se zvlněné kopce táhnou do dálky... Modravých dálek volání.
Cítím, jak síla země prostupuje mými nohama vzhůru do podbřišku a blaženě vydechnu. Tady jsem doma, tady je mé místo, kde se zklidním, přestanu vymýšlet, co všechno by mělo být jinak. Realita je Bůh nejvyšší, nemá smysl se s ní dohadovat, protože vždycky vyhraje. Jediné, co mohu měnit, je můj postoj k ní.
A tak se do té reality nořím všemi smysly, uvědomuji si, jak omamně voní tráva, naslouchám šveholícímu lesu za zády, cítím dotek chladivého vzduchu na chloupkách na mých předloktí.
Pozoruji své nohy ve značkových golfových pumpkách, v ruce golfové boty, v nich nacpané propocené ponožky. Kdy se mi to tak začaly potit nohy? V šedesáti? Nevím. Do vzpomínek na mé dětství zpocené nohy nepatří.
Asi bych se měla vrátit, čeká mě můj opuštěný bag s golfovými holemi, co jsem ho nechala u jamky č. 9 a vstoupila do lesa, do krajiny mého dětství. Zbytek flajtu jsem poslala napřed, víte, tady jsem vyrůstala, tady jsem bloumala lesem se svým šťastným psem, bílým labradorem Bondem. Jojo, je to už hodně dávno, asi tak... že by už 50 let?!
Dívám se do krajiny a jsem vděčná za svůj život a za vše, co mi přinesl, za muže, děti, vnoučata, za zajímavou práci a spoustu cestování... za tuto nádhernou mírumilovnou krajinu v srdci Evropy...

Žádné komentáře:

Okomentovat