28. ledna 2019

Týden ve tmě - napsala Anna Vocelová

Černočerná tma. Ačkoli mám oči otevřené dokořán, nevidím si na konečky prstů. Nevím, jak spolu ladí to, co si oblékám. Nevidím vůbec nic.
Po prvním probuzení zjišťuji, že netuším, kolik je hodin, zda jsem spala hodinu nebo pět, zato s prostorovou orientací ve dvou místnůstkách nemám problém – jen odpočítám kroky, pro jistotu natáhnu ruku před sebe a vydám se tam, kam zrovna potřebuji. Třeba pro jídlo.
Orientuji se pouze hmatem. Nacházím se ve zvláštním bezčasí, aniž by mi to vadilo.
Nechybí mi mobil, internet, kalendář, knihy ani kafe. Nechávám vše plynout a jsem plna očekávání, co přijde. Rozhodla jsem se netlačit na pilu a užít si svobodu „nicnemusení“.
Zcela dobrovolně a bez použití jakéhokoli násilí jsem se totiž před pár dny dala zavřít do dřevěné chaty o velikosti 3 krát 3 m, kde mám k dispozici jen povlečenou postel, karimatku, meditační polštářek, malý sprchový kout, toaletu a umyvadlo. Jednou denně mi přinesou jídlo na následujících čtyřiadvacet hodin a dál nic.
„Co víc člověk potřebuje k tomu, aby mohl strávit týden jen sám se sebou a svými myšlenkami?“ napadlo mě při prohlížení a osahávání své dočasné nové ubikace, než jsem se definitivně pohroužila do temnoty.
Zvědavě přijímám vjemy, které mi v průběhu času vytanou tu z vědomí, tu z podvědomí. Střídají se mi v hlavě obrazy přívětivé, vzpomínkové, úsměv navozující s těmi méně příjemnými, vybízejícími o to více k zamyšlení.
„Vždyť proto jsi tady, chtěla jsi poznat dosud nepoznané. Hlavně do toho netahej rozum za každou cenu, ale zapamatuj si pocity, které zrovna cítíš.“ říkám si, jako bych se chtěla utvrdit, že jsem tu správně. Dochází mi, že běsy z minulosti, kterými mě mnozí strašili v internetových diskusích, nepřicházejí. Ani neprolévám potoky slz, jak je prý obvyklé.
„Třeba nemám tolik třináctých komnat jako oni,“ rozjímám se svým nitrem.
„Jsme tu samy – jen já a tma. Odstraňuje časoprostor, odjímá ze mě urputnou snahu mít vše pod kontrolou, plánovat do posledního puntíku. Umožňuje mi jen tak být, pomáhá mi objevit skryté poklady mé duše, vymést nepořádek a vpustit do života nové impulzy, které při světle nevnímám.“ zapsala jsem si barevně a téměř čitelně do sešitu – to tedy zjišťuji až po pár dnech, kdy je mi schopnost vidět navrácena.
Dny běží bez ohledu na to, že já jejich střídání nevnímám. Má světlem prostoupená budoucnost je za dveřmi. Je čas vzít za kliku a po 168 hodinách spatřit za rozbřesku kouzelnou hru vycházejícího slunce s plujícími mraky, kterou doprovází dokonale sladěný orchestr kvákajících žab, cvrlikajícího hmyzu a zpívajících ptáků. Jemně mrholí. Vydávám se pomaloučku na krátkou procházku, zhluboka nasávám omamnou vůni přírody, kochám se pohledem na propletené stromy, vlčí mák zapomenutý v posečeném poli, oprýskané plecháčky zdobící plaňky plotu, s nadšením pozoruji kapky rosy ulpívající na mých červených teniskách. Právě tyto všední okolní vjemy mi ve zvukotěsné kobce chyběly nejvíce. „To je náááádhera,“ zvolám s neskrývanou radostí a slzami v očích.
Se stejnou pokorou, s jakou jsem přijala tmu za svou společnici, abych v jejím objetí zachycovala vše, co mi přichystala, se nyní nadechuji čerstvého vzduchu a užívám si vítr ve vlasech. Tma mě nijak neděsila, ačkoli byla tajů plná. Otevřela mi oči a umožnila mi vidět i to, co je jinak očím neviditelné, velkoryse mi nabídla smíření sama se sebou. „Mockrát děkuji, má milá tmo, určitě se ještě někdy setkáme.






























Před kurzem:

Tma – má týdenní společnice
Zcela dobrovolně a bez použití jakéhokoli násilí jsem se ocitla zavřená v dřevěné chatce o velikosti 3 krát 3 m. Mám k dispozici jen povlečenou postel, karimatku, meditační polštářek, malý sprchový kout, toaletu a umyvadlo, jednou denně mi přinesou jídlo na následujících čtyřiadvacet hodin a dál nic. „Co víc člověk potřebuje k tomu, aby mohl strávit týden jen sám se sebou a svými myšlenkami?“ ptám se sama sebe v průběhu prohlížení a osahávání své ubikace ještě předtím, než se definitivně pohroužím do temnoty. „Cvak.“
Je to velmi zvláštní pocit ocitnout se najednou v černočerné tmě a nevidět vůbec nic. Ačkoli mám oči otevřené dokořán, nevidím si na konečky prstů, nevím, jak k sobě ladí to, co si oblékám, orientuji se pouze hmatem. „A tak tomu bude celou dobu mého pobytu,“ dochází mi vzápětí.
Po prvním probuzení zjišťuji, že nevím, kolik je vlastně hodin, zda jsem spala hodinu nebo pět, zato s prostorovou orientací ve dvou místnůstkách nemám žádný problém – jen odpočítám kroky, pro jistotu natáhnu ruku před sebe a vydám se tam, kam zrovna potřebuji. Třeba pro jídlo. Nacházím se ve zvláštním bezčasí, aniž by mi to vadilo. Nechybí mi mobil, internet, kalendář, knihy ani kafe. Nechávám vše plynout a jsem plna očekávání, co přijde. Rozhodla jsem se netlačit na pilu a užít si svobodu „nicnemusení“.
S radostí přijímám vjemy, které mi vytanou tu z vědomí, tu z podvědomí. Střídají se mi v hlavě obrazy přívětivé, vzpomínkové, úsměv navozující s těmi méně příjemnými, vybízejícími o to více k zamyšlení. „Vždyť proto jsi tady, chtěla jsi poznat dosud nepoznané. Hlavně do toho netahej rozum za každou cenu, ale zapamatuj si pocity, které zrovna cítíš.“ říkám sama sobě, jako bych se chtěla utvrdit v tom, že jsem tu správně. 
 „Jsme tu samy – jen já a tma, tma tmoucí, vše prostupující, smíření přinášející, k zamyšlení vybízející. Odstraňuje časoprostor, odjímá snahu mít vše pod kontrolou, plánovat. Umožňuje jen tak být, pomáhá mi objevit skryté poklady mé duše, světlo ve mně samotné, otevírá třinácté komnaty proto, aby z nich vymetla nepořádek a vpustila mi do života nové impulzy, které při světle nevnímám.“ zapsala jsem si barevně a téměř čitelně do sešitu – to tedy zjišťuji až po pár dnech, kdy je mi schopnost vidět navrácena.
Dny běží bez ohledu na to, že já jejich střídání nevnímám. Má světlem prostoupená budoucnost je za dveřmi. Je čas vzít za kliku a po 168 hodinách spatřit kouzelnou hru vycházejícího slunce s plujícími mraky, kterou doprovází dokonale sladěný orchestr kvákajících žab, cvrlikajícího hmyzu a zpívajících ptáků. Jemně mrholí. Vydávám se pomaloučku na krátkou procházku, zhluboka nasávám omamnou vůni přírody, kochám se pohledem na propletené stromy, vlčí mák zapomenutý v posečeném poli, oprýskané plecháčky zdobící plaňky plotu, s nadšením pozoruji kapky rosy ulpívající na mých červených teniskách. „To je náááádhera,“ zvolám s neskrývanou radostí a slzami v očích. 
Se stejnou pokorou, s jakou jsem přijala tmu za svou společnici, abych v jejím objetí zachycovala vše, co mi přichystala, se nyní nadechuji čerstvého vzduchu a užívám si vítr ve vlasech. Tma mě nijak neděsila, ačkoli byla tajů plná. Otevřela mi oči a umožnila mi vidět i to, co je jinak očím neviditelné, velkoryse mi nabídla smíření sama se sebou, se svou minulostí a otevřela dveře budoucnosti. „Mockrát děkuji, má milá tmo, určitě se ještě někdy setkáme.“












Žádné komentáře:

Okomentovat