16. listopadu 2018

Tchoř smrdutý - napsala Romana Skalská

Trčíme na dálničním odpočívadle kdesi za Prahou. Máme se tady setkat s dalšími členy naší letošní velkovýpravy do Itálie – s babičkou Vlastičkou a dědou Zdendou. Ještě než se ze tmy vynoří nám známý červený Peuegot, využijeme tu chvilku k vypuštění našich osobních nádrží, abychom hned po opuštění odpočívadla neotravovali řidiče, že musíme nutně zastavit.
Vstoupíme s Aničkou opatrně do blízkého lesíka, který momentálně vypadá jako temná tlama obludy. Když se vrátíme o něco lehčí, přijíždí děda s babičkou.

Je nejvyšší čas jet dál. Krátce poté, co vyrazíme, náhle pronese řidič Láďa: „ Co je to sakra za smrad? Někdo musel šlápnout do hovna. Aničko, tos musela zacházet do toho lesa tak daleko?“
Já zatím nic moc necítím, ale po chvíli ke mně ta nelibá vůně dorazí taky. Opravdu tu něco páchne. Ale mně se to nezdá tak hrozný. Jenže Láďa to nevydrží a začne znovu lamentovat. Pak se na chvíli vyděsí. Abych tak tím smrdutým tchořem byl nakonec já sám, pomyslí si. Při představě hovna rozmazávajícího se po všech pedálech se rozhodne zastavit na nejbližší pumpě.
Tam konečně odhalujeme tchoře. Není to Anička, ani řidič Láďa, jak ihned po zastavení s úlevou zjišťuje. Jsem to já! Mám hovno vmáčklé do poloviny podrážky mých malých lodí. Chci se toho okamžitě zbavit a tak mě nenapadne nic lepšího, než začít botu intenzivně otírat o hrubý povrch parkoviště hned vedle našeho zaparkovaného auta. Drážky v mých keckách jsou naneštěstí velmi úzké a plné smrduté stolice kohosi neznámého.
Nakonec zamířím na WC benzínky, v patách za mnou babička Vlastička. Sotva se vmáčkneme do prostoru těsné kabinky, započnu s procesem odstraňování původce smrdutého zápachu. Pustím kohoutek s vodou a začnu hovno odstraňovat ručně.
Je to činnost vskutku odporná. Babičce se můj způsob odstraňování exkrementu nezamlouvá a tak k mé nelibosti převezme kormidlo. Popadne jemné ubrousky určené k utírání zadnice, namočí je a začne jimi čistit drážky bot. Jemné ubrousky se začnou po kontaktu s vodou téměř ihned rozpadat a vzápětí ucpou sifon. Takže rázem stojíme před novým problémem. Co s neodtékajícím umyvadlem plným nevábného obsahu?
Babička se neúspěšně pokusí ze svých dlaní udělat zvon na čištění odpadu. Nakonec se odhodlám k nechutné akci, jež alespoň opticky vyřeší nově vzniklou lapálii. Vlastníma rukama nabírám tu smradlavou břečku do dlaní a vylévám ji do záchodu.
Vracíme se tak z WC bohatší o jeden „nevšední“ zážitek, leč boty o moc čistější a méně smrduté nejsou. Pokusím jsem se ještě jednou boty vyčitstit tenkou větvičkou. Jde to. Ale jde to k uzoufání pomalu.
Nakonec celou eskapádu rázně ukončí Láďa. S prskáním, že už nechce nabrat další zpoždění, nacpe smradlavé boty do igelitového pytle, pytel hodí do kufru a pro mě z útrob auta vyloví na cestu sandály. Velkovýprava může vesele pokračovat dál.

Žádné komentáře:

Okomentovat