V srpnu roku 1968 byly pro mou generaci nezvanými hosty ruské tanky, ale pro mou babičku Žofii byl okupantem každý, kdo se jen opřel o plot našeho domu.Byla to obyčejná žena, která prožila režimy téměř všech našich prezidentů, a její jedinou uznávanou hodnotou života byla práce. Pro ni platilo, že slušný člověk pracoval, pracuje, nebo právě po práci odpočívá. Ale rozhodně nezdržuje od práce ostatní.
Do jejího domu mohli přijít jen dva cizí lidé - doktor, kterému babička z úcty vždy políbila ruku, a farář - s babiččinou výslovností ´falář´. Písmeno r z tohoto slova používala ve slově cerel.
Na faráře už tak laskavý pohled neměla, protože jedl a pil více, než ukládala křesťanská povinnost. Ostatní vítáni nebyli.
Když jsme postavili dům, babička žila s námi. Pokud někdo zazvonil u dveří, babička v nepředstíraném úžasu kroutila hlavou, jak někdo může chodit po návštěvách, když je všude tolik práce. A než si návštěvník zul boty, babička přikryla vše, co bylo k jídlu, utěrkami, aby bylo zpočátku zřejmé, že my nic nemáme a není důvod zůstávat. A pokud by byl, určitě nestál za to, aby se k němu vařila káva či podávalo občerstvení.
S návštěvou jsme pospíchali, věděli jsme, že babička to nevzdá. Nedokázali jsme odhadnout chvíli, kdy skončí její trpěná tolerance a babička se bez pozdravu objeví u stolu a začne s generálním úklidem veškerého nádobí bez ohledu na to, zda je vypito, snědeno a domluveno. Údiv sedících dovršila slovy: „ Pánbůh to vidí, že vy nic neděláte!“ Domluvy ani prosby byly zbytečné, jen občas zvítězila konspirační taktika a návštěvu jsme si užili v klidu.
Babička Žofie se dožila devadesáti let a návštěvní embargo se ustálilo na pozici neměnné trvalosti. Kdo by očekával, že s jejím odchodem k nám vtrhne čas mejdanů, oslav a hýřivých večírků, byl by zklamán. Ten čas nevtrhnul, spíše se postupně a nenápadně vracel do obvyklých pravidel návštěvního řádu.
Nikdy bych nevěřila, že si láskyplně vzpomenu na babiččinu návštěvní nevraživost. Možná je na světě několik typů nezvaných hostů. Neměla jsem zkušenosti, když jsem jednu sobotu po obědě vítala dvě neohlášené kolegyně z kurzu anglického jazyka. S přibývajícím časem jsem rozpoznala, že se jedná o typ klevetivý, drbavý a klábosivý se zdrcující silou témat. Rozbory, argumenty, námitky a názory, vydatně zalévány vínem, naplňovaly hodinu po hodině.
„Proboha, mami,“ zoufal si syn, „vždyť už u nás sedí víc než deset hodin!“
Ano, bylo zřejmé, že tyto dvě mluvčí všech společenských vztahů se samy nejen nepostaví, ale určitě ani samy neodejdou. Naději na ukončení návštěvy jsme vložili do telefonní prosby manžela jedné z kolegyň. Říká se, že naděje umírá poslední. Naše umřela v okamžiku, kdy se bodrý manžel uvelebil na volnou židli a vesele se zapojil do debaty.
Téměř nad ránem můj zcela vyčerpaný manžel rozvezl v našem autě tři nezvané hosty domů. Když se soukal do postele, obrátil oči v sloup a zašeptal: „Zlatá babička. A to jsem si myslel, že to nikdy neřeknu.“
