22. listopadu 2018

Noční šichta - napsala Ivana Výborná

„Maminko, prosím tě, můžu jít dneska s tatínkem do práce?“ zeptala se čtyřletá dcerka své matky. „Zlatíčko, zeptáme se tatínka, jestli by tě nevzal s sebou na mašinu,“ odpověděla maminka. Tatínek byl strojvedoucím parních lokomotiv a tento týden měl noční směnu.
K večeru už byla holčička netrpělivá, zdálo se jí, že tatínek odpočívá moc dlouho a tak žadonila: ,,Maminko, jdi už tatínka vzbudit, ať jde radši do práce.“
A tak večer kolem deváté, když se otec chystal na noční, si ke své kožené aktovce s jídlem a bandaskou bílé melty přibalil i teplou peřinu pro dcerku, aby jí v noci na mašině nebyla zima, neboť boční okna tohoto parního stroje nejsou zasklená a tak se jejím železným trupem neustále prohání vítr, v létě příjemně chladný, v zimě však krutý. Holčička bude spát na dřevěném prkně, připevněném nad vysokým otvorem uhláku, opékaná z jedné strany žárem kotle, ale zároveň v silném proudění chladného vzduchu.

Když tatínek vysadil dceru na plošinu lokomotivy, vykulila oči. Vždyť poprvé viděla čerň malého železného prostoru, barevné štítky s nepochopitelnými symboly a mnoho různě velkých koleček, co trčely ze stěny až nahoru k železnému stropu. A hned podotkla: „Tatínku, to jsou kola, jako má pan Čížek na žebřiňáku, viď, akorát jsou maličká.“ Tatínek to odkýval a vzápětí ji zvedl až někam vysoko ke stropu k tahadlu píšťaly a řekl: „Pořádně zatáhni tu páku dolů, děvče, a uslyšíš, jak tě lokomotiva zdraví na přivítanou."
Holčička táhla, táhla, ale tatínek jí musel pomoci a pak teprve se ozvalo veselé houkání HU, HÚÚÚÚ a holčička odpověděla vysokou fistulkou „HŮŮŮŮ, HŮŮŮŮ.“
Mezitím topič Jára sešlápl velký čtvercový pedál pod kotlem a ŠVŮŮŮŮ, polokruhy obřích kruhových dveří vyjely vzhůru. Zvnitřku parního kotle vyšlehly rudé a zlaté plameny a topič velkou čtverhrannou lopatou nabíral černé uhlí z připojeného uhláku a ládoval je do žhavého chřtánu kotle. „Tatínku, já chci taky přikládat uhlí,“ řeklo dítě, a tak se malé bílé ručky položily na násadu lopaty vedle černých tlap topiče Járy. Holčička se celá zadýchala. „Co tomu asi řekne maminka, že jsem přikládala uhlí tou velikou lopatou?!“
Když bylo přiloženo, Jára nožní pedál uvolnil, zaznělo znovu ŠVŮŮŮŮ, železné polokruhy dveří zapadly na své místo a ohňové představení skončilo. „Tatínku, to je peklo, viď, tam žijí čerti, co k nám chodí.“ Tatínek odvětil: „Jestli se jich bojíš, tak ti slíbím, že letos k nám ti čerti nepřijdou,“ čímž se vyhnul odpovědi na její otázku. „A tatínku, já se chci dívat z okna ven, jako to děláš ty.“
Tatínek zavázal dcerce pletenou čepici pod bradu, pak jí vzal do náruče a vyklonil se s ní do studeného nočního větru. Chvíli spolu koukali do tmy a na červené jiskry, co se silným gejzírem valily z komína. „To jsou krásné hvězdičky, ale už mě dej dolů, vítr moc fouká a já nemůžu mluvit.“
Tatínek se zasmál, posadil holčičku na to dřevěné umouněné prkno, zapnul jí kabátek až k drobnému krku, zachumlal jí do peřiny a řekl: „Hezky se vyspi, zlatíčko, a co se ti dneska bude zdát, tak to se ti splní.“
Ráno, když jim noční šichta skončila, se tatínek zeptal: „Tak copak se ti v noci zdálo, broučku?" A brouček odpověděl: „Zdálo se mi, jak z kotle lezou čerti, ale já se jich vůbec nebála, tatínku.“

Žádné komentáře:

Okomentovat