16. listopadu 2018

Jsem pampeliška uprostřed trávníku - napsal Jan Smrčka

Do údolí svítí sluníčko. Jaro probouzí spáče po zimě. Život se dere do stonků. Svěží deštík rozdává vláhu. Probírám se také a rychle rostu vzhůru. Kolem mne je krásný zelený šťavnatý trávníček. Jsme vlastně taková louka před domem lemovaná stromy, které nebrání výhledu na kopce.

Brzy půjdeme do květu. Mně naroste krásné žlutá hlavička. Nejhezčí na celém trávníku. Hledám sestřičky, ale nevidím je. Musím ještě trochu povyrůst. To je dobré, alespoň mne lépe uvidí. Zářím na celé okolí a jsem tu nejhezčí. Určitě jsem nejhezčí. Jsem jistě tak krásná jako sluníčko, že?
Kolem rostou ještě stromy. Jsou až na konci trávníku. Jsou hodně vysoké. Mají také květy. V jejich korunách hnízdí ptáci. Poletují, honí se, posedávají a prozpěvují. Kočky na ně někdy číhají, ale na ptáky nemají. Psi na strom nemohou, pobíhají po trávníku a mezi stromy. Sluníčko nás hlídá z výšky. Večer jej vystřídá měsíc. Má mnoho tvarů. Pro každý den jiný. Jak to dělá?! Ale je bledý. Asi se stydí. Proto se občas schovává za mraky.
Je tu krásně. Těším se na včelky a čmeláky. Já je první uvítám, to musí svěřit mně. To je jasné. Svět je prostě úžasné místo. Má svou harmonii života. Nemohu se vynadívat. Ale co to je za obludu? Proč tak vrčí?!….

Žádné komentáře:

Okomentovat