12. listopadu 2018

Jsem lavička v parku - napsal Bořivoj Beránek

Miluju jaro. Ale léto taky není špatné. Dívám se na lidi kolem a povídám si s nimi. Dovedu je výborně odhadnout. Už poznám, kdo projde kolem a ani si mě nevšimne, a kdo přijme moje pozvání. Štvou mě ale ti, co se pozvou sami. Najednou jsou tu a já se jich nemůžu zbavit. Hosty si ráda vybírám sama. Promlouvám k nim, ale oni mě neslyší. Aspoň že mě vidí, protože některým se evidentně líbím. Zastaví se u mě, poklábosí a někdy se i posadí. To si s nimi potom povídám. Oni většinou mlčí.
Když jich je víc, tak mě ignorují a povídají si jen spolu. To mě dovede naštvat.
Tuhle mně ale jeden dědek vyrazil dech. Začal ke mně promlouvat. Já mu odpovídala, ale on si furt mlel svou. Asi byl blbej. Prý jak tu jsem dlouho, že jsem pěkná, obzvlášť oproti těm ostatním. Už jsem toho měla dost. Povídám mu: „Dědku, ještě abych nebyla pěkná, když mě minulý týden vyměnili laťky.“ A on zase nic. Tak jsem se s ním už nebavila a doufala, že brzy odejde. V tom vidím mladej pár, jak míří od kašny přímo mým směrem. Chtěla jsem je pozvat k sobě, ale dědek vám furt seděl a nehodlal vstát. Napnula jsem všechnu energii a zadřela mu do prdele třísku. Zablekotal něco o fušérské práci a okamžitě odešel.
Mladí přicházeli. Líbila jsem se jim. Posadili se a začali se líbat. Tohle je fajn. To je něco jiného než starý lidi. Těm ráda poskytnu odpočinek, ale je to takový únavný a utahaný. To s mladými né. To vám do mě najednou vjede elánu. Hned mám lepší den.
Ale nejlepší jsou s mladými večery. To se dějou věci… Tuhle tu byl pár, který na mě strávil skoro tři hodiny. Obdivovala jsem mladíkovu výdrž a fandila mu. Miluju ten pocit, když se to slečně líbí tak, že lehounce zvlhnu i já!