„Hej, co jsi zač?“ zavolala na ni.
„Slyšíš? Na něco jsem se tě ptala!“ Treska se přiblížila k oranžové, ale ta se ani nepohnula.
„Ty máš štěstí, že zrovna nemám hlad, jinak bych se tu s tebou tak nevybavovala a hned bych tě polkla.“ Oranžová na to neřekla nic.
„Jsi nějaká divná a upřímně řečeno dost ošklivá…“ Oranžová nic.
„Ani moc plavat neumíš, zdá se mi… máš takový mizerný ploutvičky. Podívej se na moje ploutve!“ předváděla se před oranžovou, která nijak nereagovala.
„Copak ti nestojím za odpověď, ty ošklivko? Jsi oranžová ošklivá okurka!“ posmívala se treska.
„Tak co bude?“ Treska začínala být rozčílená. „Jsi jen mizerný oranžový potěr! Už mě neštvi a řekni něco! Když se naštvu, dostanu hlad! Takže nic? Budeš tady trčet a mlčet jako ryba, jo? No tak jo! Řekla sis o to!“
Chramst! Treska polkla oranžovou rybku. Najednou se jí cosi ostrého zaseklo v tlamě. Nějaká neznámá síla jí táhla směrem k hladině. Snažila se vykroutit, ale nešlo to.
Rybářský háček se zabodl hlouběji. Uviděla nad sebou světlo. Pomyslela si: a je to tady. Světlo na konci tunelu, je se mnou konec…
Poučení? Na posměváčky chodí háčky.
