18. listopadu 2018

Dobrodružná cesta - napsal Miroslav Tichý

Plazil se. Plazil se s vypětím všech sil, směrem, kde viděl modrou barvu. Mocně ho přitahovala. Sil měl ještě dost a tak se plazil. Čím byl cíli blíž, tím víc mu ale mizela před očima. Ta krásná modrá barva tu najednou nebyla. Naopak, náhle před ním vyvstalo obrovské zelené pohoří.
,,Kde je to modrý ?“ zakřičel. Nikdo neposlouchal. Zkusil to ještě jednou a hlasitěji, ale opět bez odezvy. Nezbývalo mu, než se pustit do boje s těmi zelenými horami. Jinou možnost neviděl. Ta modrá barva, kterou někde za těmi nekonečnými horami tušil, mu nedala spát.

Plazil se vzhůru. Nohy mu vůbec nesloužily a cesta nebrala konce. Vzpíral se na rukách, ale dost často se bořil hluboko do podloží a padal obličejem na zem.
Znenadání mu omotal ruku obrovský had. ,,Sssss...´´ Vzpomněl si, že kdysi už podobnou bitvu prodělal. Povzbuzoval se a dodával si odvahy. ,,Já se tě nebojím!“ zakřičel ze všech sil a vrhnul se na něj. Uchopil hada za hlavou a začal ho do ní kousat. Nedbal na nic. Na jed ani na to, jak mu had v poslední snaze vymanit se škrtí ruku. Kousal ho a kousal. Sliny mu tekly z pusy, ale to mu bylo jedno. Tuhle bitvu musí vyhrát. Had konečně povolil. Vymanil ruku ze sevření, vyndal hadovu hlavu z pusy a odhodil ho za sebe.
Chtěl pokračovat dál, ale souboj s hadem ho vyčerpal natolik, že nakonec položil hlavu do měkkého zeleného mechu a vyčerpáním usnul.
Nespal dlouho. Zdálo se mu o té modré magické věci. Začal prozkoumávat okolí. Překvapivě zjistil, že se nějakým záhadným způsobem přiblížil pod vrcholek těch zelených hor. Snad ve spánku? Přestal to řešit a napjal všechny své síly, aby se dostal až na vrchol. ,,Už jsem skoro tam,“ vykřikl. Vzpíral se na rukách jako gymnastický mistr světa v prostných a už, už vidí tu zářivě modrou barvu tam dole.
Vykřikl radostí a ukázal tím směrem. Ukazoval, vřískal a křičel, ze všech sil.
V tom okamžiku ho ale hora zradila. Kus svahu pod ním se utrhl a on se začal propadat. Do jedné její části se nořil a druhá ho začala pohřbívat. Trvalo to jenom pár vteřin. Hora ho zavalila.
K jeho velkému překvapení ale stále viděl světlo a mohl se plazit. Napjal všechny síly, byl to bojovník. Plazil se dál. Světlo na konci tunelu se začínalo zvětšovat a na horizontu opět spatřil to velké modré.
,,Já, já se tam dostanu.“ Najednou cítil tu energii, jako když kytarista zahraje skvostné sólo, jako když na jaře zazpívá pták, jako když se dva milují.
Je tam, je už skoro tam. Natahuje ruku a už se té modré věci skoro dotýká. ,,Jo, mám to, mám to!“ řve na celé kolo a už to drží v ruce. Řve a směje se.
,,Ale no tak, kohopak to tu máme? Kuk! Ty by sis chtěl hrát s domečkem?“ Maminka zvedla batole ze země a jemně ho kousla do bříška. Smích. ,,To se ti líbí, viď? Teď se ale musíš pěkně napapat a vyspinkat."
Zase něžný kousanec. Položila ho na sedačku a odešla do kuchyně pro láhev s mlékem. Cestou uklidila modrý plastový domeček, hada i zelené polštáře, ve kterých se ještě před chvílí batolil.
,,Už jsem tady, ty můj broučku,“ zatřepala lahví a usmála se na něj. ,,Je čas načerpat síly na další dobrodružství.“

Žádné komentáře:

Okomentovat