23. října 2018

Uražené kecky - napsal Jan Prokop

Andrea Bialková, Fakulta designu a umění v Plzni
Věděl jsem, že ten moment přijde. Ten moment, který člověk úmyslně oddaluje. Ten moment, který dělá vrásky na tváři a věčné jizvy na srdci. Je to ten moment, kdy musíte dát sbohem něčemu, co vás provází životem a k čemu si chtě nechtě vytvoříte silné citové vazby. Je to ten moment, kdy víte, že vaše staré boty dosloužily a musíte si vybrat boty nové.
Pro mě je loučení se svými botami těžší než loučení se s milovanou osobou. Milované osobě dáte sbohem, budete pár minut, dnů, měsíců nebo let truchlit (v závislosti na tom, jak silnou citovou vazbu jste přetrhli) a jdete dál.
Následně si najdete novou přítelkyni či přítele, pořídíte nového psa či jiného domácího mazlíčka nebo budete tiše v dobrém vzpomínat na zesnulé známé. Ale s botami... To je jiná písnička.
S botami se dostáváte do absolutně absurdní situace. Musíte ve svých milovaných botech jít a v vybrat jejich nástupce. Současné boty si musí vytrpět přihlížení při výběru, porovnávání a hodnocení všech svých budoucích náhrad. Jen si zkuste představit, jak naprosto dokonalé by bylo vzít současnou partnerku či partnera a vybírat s ní novou lásku.
„Tak Kačeno, co říkáš na tuhle? Ta má sice dobrý prsa, akorát co si s ní počnu, jestli mi ani neuvaří? To je risk... Tahle je zase moc silná na spodek. Prostě potřebuju někoho, jako jsi ty, akorát aby tak blbě nekecala u televize a nechala mě s klukama chodit na hokej. Neznáš takovou? Co ta Jarmila od tebe z práce, je volná?“
Nevím, jak to máte vy, ale ta moje by se z takového vybírání chtěla určitě vykroutit. Každopádně s mými krásnými, světle modrými, hojně používanými a téměř kompletně roztrhanými converskami jsem se do přesně takové situace dostal. Byly v tak dezolátním stavu, že bylo velice nebezpečné v nich vůbec chodit.
Vydal jsem se tedy do nákupního centra. Šel jsem od obchodu k obchodu a nikde jsem nenašel ani náznakem boty hodné mých milovaných conversek. Mé boty se slabým výběrem svých potenciálních nástupců cítily tak uraženy, že z mi z pravé kecky upadla podrážka. Šel jsem ale dál a dál bez vidiny jen náznaku úspěchu. Cítil jsem se ztracen a zvažoval jsem krizové řešení v podobě chození po indiánském způsobu naboso.
V tom jsem je uviděl. Skutečně tam byly. Byly tam boty, po jejichž spatření se tkaničky mých conversek uvázaly do širokého úsměvu. V těch černých, vystajlovaných a novotou lesknoucích se keckáck byl vtělený sám Batman, mocný superhrdina. Cítil jsem, že moje boty zaplesaly radostí. Doslova dychtily, aby je na mých, toho času né tak často mytých nohách, vystřídal superhrdina. A mě nezbylo, než jejich
přání s radostí vyslyšet. Pořídil jsem tedy Batmana, který mi měl být na další roky mým nejvěrnějším průvodcem.
Se starými keckami jsem se o samotě, uprostřed lesa a v potoku slz dojetí, rozloučil. Přivázal jsem je na větev stromu, aby mohly strávit zbytek života v přírodě (ochránci přírody mi prominou minoritní znečištění již tak zaneřáděného lesa v New Jersey.) Naposledy jsem zastrčil tkaničky pod jazyk, jak to měly rády, pohladil je po potrhaném plátýnku, podrbal vyzubeného žraloka na pravé botě a řekl své tiché sbohem. To zašumění lesa, kterým mi mé kecky odpověděly, slyším v hlavě dodnes.
Od té doby si vždy, když si ráno obouvám své nové kecky, vzpomenu na ty staré. Vzpomenu si na naše všechny společné zážitky a usměju se, protože vím, že jsou pyšné na to, že se o mé líbezné nožičky stará sám velký superhrdina. Batman v botě.

Žádné komentáře:

Okomentovat