29. října 2018

Pampeliška - napsala Jaroslava Kainová

„Vidíš miláčku, to je krásná kytička! Žluťoučká!“
„Jo, maminto.“
To malé dítě ke mně capkalo a začalo po mně natahovat ručičku.
„Nech ji být!“ ozvala se matka, chytla ho za chtivé prstíky a odvedla z trávníku.
Jmenuji se pampeliška, tedy správně Smetanka lékařská. A co tu dělám? Tak sama uprostřed trávníku?
Po dlouhé a tuhé zimě, kdy plíseň sněžná poškodila skoro celý trávník, začalo nádherné jaro. Já, malá pampeliška, jsem byla jedinou vzrostlou kytičkou na pomalu se zelenajícím trávníku. A tak mě chránili, později objížděli sekačkou, zakazovali utrhnout a já rostla a začala kvést. Zářila jsem a oni se na mě chodili dívat.
Jednoho rána se něco stalo. Můj květ nebyl žlutý, prořídl.
Co se to stalo?
„Maminto, čo je s kytičtou?“
„Odkvetla, miláčku,“ vysvětlovala maminka a sehnula se.
„Au!“ zabolelo mě to.
„Podívej, miláčku,“ vybídla dítě matka, držela v prstech polovinu mého těla a foukla. Mé malé dětičky s chlupatým padáčkem se rozlétly po zahradě. „Příští jaro tady bude spousta nových žlutých pampelišek,“ řekla a oba sledovali s úsměvem tančící rej malých padáčků.
Z mé přízemní poloviny těla vytékalo hořké bílé mléko, ta bolest ustupovala a já se na matku nezlobila.
Příští jaro tu nebudu sama.

Žádné komentáře:

Okomentovat