„Na krásném záhoně, nemusela bych soutěžit s ostatními květinami o místo, jen černá hlína, pravidelná zálivka a občas i výživa. Tady se bojím, jestli přijde déšť a neuschnu, jestli mě nepřerostou kopřivy a všude jen jíl.“
Menší kopretina říká: „Mně je to jedno, já si rostu, kde chci a nakonec vždycky zaprší.“
A jak si větší kopretina přála, tak se jednoho dne stalo. Přišli lidé, vyryli větší a hezčí kopretinu z louky, odnesli si ji sebou a zasadili ji do záhonu. Žádný plevel, pravidelná zálivka a černá hlína. Kopretina byla spokojená, rozrostla se a nádherně vykvetla.
Jenže jak byla velká, tak ji lidé přesadili a znovu a znovu a znovu až nakonec záhonu, kde ji stínila velká třešeň. A pak ještě ořezali všechny květy a dali si je do vázy. Kopretina byla smutná.
Menší kopretina si spokojeně rostla na louce, nevadilo jí, že občas trochu povadne, než přijde déšť a dokonce ani to, že jí dva okvětní lístky ukousla housenka.
Poučení: Není všechno zlato, co se třpytí.
