Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

6. října 2018

Můj první downhill - napsala Monika Kulhánková


„Hele mami, nechceš se k nám zítra přidat?“ zeptal se mne můj starší syn Petr. Byli jsme zrovna na dovolené v Itálii na Lago di Garda a mí dva synové společně s dvěma dalšími kamarády plánovali sjezd na kolech z vrcholu Monte Balda do městečka Torbole.
Pokaždé, když Petr jezdíval a jednou dobou i závodně downhill, jsem se o něj hodně bála, aby se nezranil. Můj mladší syn David se taky pokoušel o sjezdy, ale po úraze v bikeparku na dovolené na Šumavě, od tohoto adrenalinovému sportu naštěstí upustil. Nicméně tady si to opět chtěl zkusit.
Ani nevím, jestli jsem tu svou odpověď vyhrkla ze strachu o ně anebo ze zvědavosti, jestli to zvládnu. Včera jsem si tady vyzkoušela ferraty a moc se mi to líbilo, tak proč bych nezvládla i nějaké pitomé kolo, honilo se mi hlavou.
„Ano, pojedu s váma,“ řekla jsem a kluci kupodivu zajásali. Večer než jsem usnula, mi začalo docházet, k čemu jsem se to uvrtala. Dokonce ráno jsem ještě přemlouvala zbývající mužské osazenstvo, které s náma na dovolené byli.
“Ses zbláznila, nechceme se polámat nebo zabít, nikdy jsme na tom neseděli“ byla jejich odpověď. Už se nedalo nic dělat, přeci to teď nevzdám, jsem si řekla a nastoupila do auta. Pod lanovkou v Malcesine jsme si půjčili další tři sjezdové kola, jedno pro mne, Davida a jeho kamaráda. Petr a jeho kamarád měli kola svá, dovezli si je s sebou z Česka. Nasedli jsme na lanovku a jeli nahoru, byl z ní hezký pohled na jezero, kabina se dokonce otáčela. Koukala jsem na tu krásu kolem a doufala,že se dolů vrátíme všichni ve zdraví. Nahoře bylo moc krásně, rozhlížela jsem se kolem a kochala nádhernými pohledy na hory, údolí a jezero.
“Koukej, támhle pojedeme,“ ukázal mi Petr na další ještě vyšší horu.
“Není to do kopce?“ naivně jsem se zeptala.
“Ano, musíme tam vyšlapat a pak krásně pofičíme dolů“ řekl s úsměvem syn. V té chvíli se mi zatmělo před očima, kondičku jsem v té době měla docela mizernou.
„Aha,“ vzdychla jsem, ale přeci tu teď nezůstanu sama. Nasadili jsme si chrániče, integrály a jupíí dolů.
Museli jsme sjet do údolí, abychom pak mohli ještě výš vyšlapat tu další horu. Tento den si kluci vybrali záměrně kvůli počasí, aby se jim dobře jelo. Sluníčko sice zašlo za mraky, ale bylo dusno skoro až nedýchatelno, takové to klasické předbouřkové počasí. Začali jsme šlapat nahoru. Zpočátku to šlo, ale čím dál víc se mi špatně dýchalo, točilo se mi v hlavě a měla jsem podivný tlak v břiše. Dělala jsem i častější přestávky a pak mě začala hodně bolet hlava. S každým dalším krokem kladiva do spánku mi bušila víc a víc. Kluci mi vzali kolo a střídavě ho tahali nahoru. „Já to nezvládnu“ seděla jsem na trávě a měla jsem slzy na krajíčku.“Mami, musíš to dojít, koukej, zpátky je ta cesta ještě horší, než jít dál“ řekli synové a ukázali mi na ten kus cesty na náma. Měli pravdu, co teď? „Nechte mně tu umřít“ řekla jsem plačtivě, bylo mi opravdu mizerně.
„Hele, dej si sluchátka do uší a pustˇsi tam toho svého Michala Davida a uvidíš, že to půjde“ řekli. Já je poslechla a šla krok za krokem za nimi, nekoukala jsem vůbec kolem sebe, jen mi v uších znělo „jak můj brácha rukoval…“ měla jsem stejný pocit, že jsem taky na vojně a ne na vysněné dovolené. Kluci byli naštěstí úžasní, každou chvíli mě povzbuzovali, i když z nich tekl pot proudem. Levá pravá ..levá pravá.. v duchu jsem si dokola říkala a pomalu šlapala nahoru. Najednou kluci stojí přede mnou a smějí se od ucha k uchu. Nechápu, koukám na ně, sundávám sluchátka z uší a slyším, jak ke mně mluví.
„Koukej, o co by jsi přišla, “ a ukázali před sebe. Na ten pohled nikdy nezapomenu, bylo to něco úžasného. Vrcholky hor se krásně zelenaly, na nich se pásly krávy a ovce a dole se třpytila blankytně modrá hladina jezera, z které se majestátně tyčily skalnaté útesy. Připadala jsem si jako v pohádce.
„To je nádhera!“ vydechla jsem s údivem.
„No vidíš a už jsme nahoře“ usmívali se oba. Pak jsme si dali na terase u krásné horské hospůdky občerstvení a já výborné espreso, které mě postavilo na nohy. Zvedl se mi tlak a konečně se mi přestalo točit v hlavě. Všichni jsme se shodli, že z nadmořské výšky 89 m.n.m do 1700 m.n.m během pár minut lanovkou a pak další převýšení v tom dusnu, mi neudělalo dobře a proto mi bylo tak mizerně. Najednou jsem věděla, že to nejhorší mám už za sebou. Přestala jsem se toho sjezdu bát , věděla jsem, že to zvládnu.
Nasedli jsme na kola a fičeli dolů, kluci cestou skákali, já se držela pevně řídítek a jela. Zjistila jsem, že to sjezdové celoodpružené kolo v pohodě zvládá i velké kameny, aniž bych si vyrazila zuby. Jízda se mi začala moc líbit a konečně jsem si to užívala.
Sjezd byl asi 30km dlouhý a já se kochala tou neskutečnou krásou okolní přírody, která z těch 2079 m.n.m zpátky na 89 m.n.m s každým ujetým kilometrem měnila svůj ráz. Cestou nám dokonce trošku zapršelo a vzduch se krásně vyčistil a voněl. Jeli jsme kolem skal, přes louky, lesem, kde zrovna převáděli ovce na pastvu, dokonce jsme si je i pohladili, pak kolem olivového háje, vinic a já do sebe nasávala tu neskutečnou vůni a krásu. Blížili jsme se do cíle, do hezkého městečka Torbole, ležícího u pobřeží jezera.
„ Bon journo!“ zavolala jsem na staršího pána, který seděl na zápraží svého domečku. Ten mne obdaroval širokým úsměvem a zavolal na mne „Ciao!“ a mával mi. V tu chvíli jsem byla neskutečně šťastná, že jsme tento adrenalinový a zároveň úžasný výlet zvládli všichni ve zdraví. A poznala jsem, že mám dva skvělé kluky, na které se můžu vždycky spolehnout.

Žádné komentáře:

Okomentovat