Mám rád kafe.
A jsem možná trochu konzervativní .
Tyto tři atributy nejspíš můžou za to, že jsem prožil opravdu pernou chvilku.
Ten den jsem na ČEZu v Liberci vyřídil, co k vyřízení bylo, a pak se vydal přes obchodní dům Forum pro auto, do přilehlého parkovacího domu. Jak už to v takových obchoďácích bývá, i tady na mne útočily reklamy ze všech stran. Naštěstí jsem vůči nim imunní. Až na jednu. Málokdy odolám pozvání na dobrou kávu. Do cesty se mi postavilo nejprve Áčko s vymalovaným kouřícím šálkem v napřažené ruce a pak celá kavárna s názvem Segafredo.
Neodolal jsem a usedl k malému stolečku u zdi. Ještě jsem ani nedosedl a už u mne stála servírka.
„Dám si preso - lungo.“ Objednal jsem si a těšil se, jak si sám doliji horkou vodou hustou, černou kávu. Stoprocentní Arabica, hlásal nápis, kterého jsem si všiml až teď. Bohužel. Nevím, proč si všichni myslí, že stoprocentní Arabica je lepší. Naopak. Je nakyslá. Právě Robusta a její správný poměr dodává kávě vyváženou lahodnou chuť a aroma. Lépe řečeno - vůni. Vždyť čeština dostává v současnosti i tak dost na frak se všemi těmi anglickými, německými a rádoby převzatými výrazy.
Čekajíc na svou kávu, začal jsem se rozhlížet okolo a můj zrak padl na dvě dámy, sedící u stolečku, přilepeného k protější zdi. Černovláska a blondýnka, obě přibližně stejného věku, tak kolem dvaceti pěti až třiceti let, každá v ruce dotykový telefon s hbitě kmitajícím palcem a přesto ponořené v družném rozhovoru. A u nich tak pětiletý hošík, který se domáhal pozornosti brunetky, vytrvalým voláním: „Mami, mami….“
Když viděl, že nemá šanci strhnout na sebe máminu pozornost, začal pomalu couvat, až se dostal ze zorného pole své matky. Pak se otočil na patě a vydal se na průzkum kavárny. Chvilku postál u vedlejšího stolku a očima hypnotizoval tam sedící návštěvníky, ale i to ho brzy omrzelo. Tak se rozeběhl a svižným klusem kličkoval mezi procházejícími hosty a obsluhujícím personálem. Nikoho nesrazil a všem se bravurně vyhnul, takže si vysloužil jen povytažené obočí jednoho kolemjdoucího pána.
A pak to přišlo. Dokončil kolečko, přiběhl k mámě a naprosto bez zábran ji nakopl do holeně. Dlužno říct, že jeho maminka asi byla na takové chování své ratolesti zvyklá, protože ani nehnula brvou a pokračovala v hovoru. Klučík viděl, že se nedostavila žádná reakce a tak se vydal na další okružní cestu. Znova oběhl celou kavárnu, přiběhl k matce a nakopl ji. Nevěřil jsem vlastním očím. Fascinovalo mě nejenom to, co si chlapec dovolil, ale i dokonalý nezájem obou dam. Když hoch dokončoval třetí kolo a chystal své oblíbené zakončení, vstal jsem, chytil ho za vršek hlavy, otočil k sobě a řekl mu do očí:
„Do maminky se nekope!“
Kluk strnul a nevydal ani hlásku. Jen na mně koukal. Ale pak se strhlo peklo. Jeho maminka i její kamarádka vyskočily jako na povel a spustily tak, že se snad všechen okolní provoz v celém obchoďáku zastavil:
„Co na něj šaháš! Zavolám policajty! Ty parchante, chytej si za hlavu vlastní děti!“
„Já mu jenom řekl, ať do vás nekope. Někdo mu to musí říct, když vy evidentně nemáte čas. To se přece nedělá!“ Hájil jsem sebe i své konání.
„Vychovávej se sám, blbečku!“ Překřičela přes matku její kamarádka a pokračovala záplavou sprostých slov, které snad nebudu radši ani opakovat.
Polkl jsem a rozpačitě se rozhlédl kolem sebe. Všichni ten výstup sledovali a nikdo se na mou stranu nepřidal. Přiznávám, že jsem se stáhl, na baru honem zaplatil a aniž bych se dotkl objednané kávy, kterou servírka mezi tím donesla, odešel jsem.
Ne nadarmo se říká: „Za dobrotu na žebrotu.“
