29. října 2018

Lenka má vážně dobrý nápad! - napsala Jana Korečková

„Tjamtadadam, tjamtadadam, tjamtadadam…!“ Bože! Kdo vymyslel mobilní telefon? Hm, volá Lenča! Ale ta odjela do Plzně? Co se děje? S obavami beru hovor: „Ahoj, zlato?!“
Lenka hned chrlí, jak je jejím dobrým zvykem: „Ahoj! Hlásím, že jsme na místě. Rodinku jsem ubytovala a nakrmila, chystám se na kolo, Jani! Nikomu se se mnou nechce, jsou to lenoši, tak jsem vzpomněla na tebe, ty bys jistě vyrazila, viď?“
„Rozhodně, že váháš?“ zalžu, ani se nečervenám.
„No, škoda, že jsi ode mě tak příšerně daleko. Jani, nebudu zdržovat, stmívá se čím dál dřív, tak raději hned pádím. Pošlu ti fotky. Měj se!“
Než se nadechnu, je pryč. To je celá ona! Prostě poděs! Nu, což. Hlavně že je v pohodě.

Jsem utahaná, jen tak se povaluju v křesle a krutě si té chvilky užívám. Ale ta holka mě vážně nahlodala. Že bych přece jenom vyrazila na kolo? Jenom kraťoulinký okruh? Do dvaceti?
Kouknu do mapy. Trasa vmžiku vymyšlena. Letmý pohled z okna, pak na hodinky. Je pět, takže do soumraku doma. Nou problém! Počasí se umoudřilo, tak hurá. Pro jistotu do batohu nepromokavou bundu, pití, raw tyčinku a tradá!
Nejprve je mi chladno, ale to se s kopcem na Vlčárnu safra rychle mění na „je mi vedro.“ Vzápětí mě míjí frajer s ouzkejma galuskama a s bicyklem tak za sto. Nonono, panáčku, pomyslím si. My, holky s obyčejným kolem, taky umíme. Však já ti ukážu! Dobré tři kilometry se ho držím. Rychlost vražedná. Zastavuji, lovím vodu a tvářím se, že mi tempo naprosto vyhovuje, ale tekutiny se prostě doplňovat musí! Pan dokonalý mizí. A ruku na srdce – jsem vážně moc ráda.
Teď už se v klidu kochám čarokrásným podzimem, pestrou paletou barev, těmi kouzelnými kalužemi, které zrcadlí nebe, ty nadýchané peřinkové mraky jako z pohádky, a stromy a keře a mne. Vypadají jako zlaťáky rozsypané po cestě. Jako studánky - jedna vedle druhé. Je jich tu tolik rozseto! Ty rozverné jamky vyplněné diamanty. Úchvatné. Miluju podzim. Vytahuji z kapsy telefon a vymýšlím úhly pohledu. Cvak, cvak. Tohle zase pošlu Lenče já. Ta bude koukat. Náramně se raduji, že po tom letošním příšerném letním suchu konečně padlo trochu vody. Alespoň těch pár kapek! Konečně se matka příroda umoudřila. Je to úchvatný den! Přesně tohle jsem potřebovala, tohle jsou věci, které mi dobíjí baterky. Jak říká Homolka, do lesa by se mělo chodit povinně. A na světě by bylo lépe.
Baví mě, jak pofukuje svěží vítr a louže šibalsky pomrkávají. Kap, kap. Mrk, mrk. Po hladině se rozbíhají kruhy - jako by soutěžily, který dřív dosáhne břehu. Ovšem frekvence dopadajících kapek a hlavně ta jejich velikost se stále zvětšuje. V dálce slyším zlověstné hromy, blesky nevidím. Klid. To je daleko, mávnu rukou. Avšak, z čistě preventivních důvodů, otáčím své kolo čelem vzad – směr Rumburk. Přece jenom jsem nějakých 12 – 13 km od domu, tak ať tomu pří-pad-né-mu dešti když tak stihnu ujet.
Déšť přidává na síle. Mé prvotní nadšení z kaluží přehodnocuji na "do hajzlu s diamanty a dírami plnými vody". V mžiku se mi vybaví filmová replika: „ Kde jsou mé blatníky?“ Z deště slejvák, průtrž mračen.
Nevadí. Nejsem přece z cukru a v batohu mám spásu - tu drahou nepromokavou ultralehkou bundu. Fofrem ji na sebe házím. Odlet. Už vím, co znamená „s větrem o závod.“ Peláším. Na zádech bahno, v lese tma, gumy kloužou. Taky už vím, nač jsou na helmě ty divné drážky. To není na parádu, nenene! Voda ze všech těch žlábků se sbíhá do jednoho - tzv. centrálního - a odtud rovnou na nos. Ironicky podotýkám: „Krásná práce, soudruzi z NDR, ale vážně nevím, kde se stala chyba...“ A nepromokavá bunda? Spíš slušivý zelený prezervativ, přiléhavý a bohužel pro mne – propustný. Těžko bys na mně hledal suchých nití.
Mám strach. Bouřka v patách a já stále v lesích. Do cíle šest.
K paneláku dorážím jak vodník Česílko. Stojím u výtahu, opírám se o kolo a sotva popadám dech. Odkapávám a nedočkavě zírám do průzoru dveří. Už je tu! Z výtahu však vystupuje soused: „Brej! Je, vy jste zmokla. Kde vás to chytlo?" Slušně a zdvořile odpovídám, že někde u Mikulek. „A to vy takhle jezdíte, jooo?" No lepší chvíli ke konverzaci si vybrat nemohl! Blbec! Pomyslím si. "Nee. Já normálně jezdím, když svítíí slunce." Netuším, zda pochopil.
Výjezd nahoru, kolo do kumbálu a už stojím u dveří do bytu. Totálně mokrá. Oblečení přicuclé, batoh durch, na hlavě helmu a na nohou místo bot dva bazény pro pár prstů. Jak vejít a nezadělat celý byt? Hop a skok, rovnou do sprcháče. Tak Ti pěkně děkuju, milá kamarádko, za ten fajnovej nápad s výletem na kole! Že já, koza stará, se nechala takhle vyprovokovat?! Ťukám hlášení do mobilu, přikládám pár fotek a fofrem odesílám Lence. Chci, aby se tam kdesi u Plzně zalité sluncem taky pěkně pobavila.

Žádné komentáře:

Okomentovat