19. října 2018

Lekce přijímání- napsal Yakeen

Vilu s bazénem a tropickým skleníkem? Skleničku vína? Vlastní malé apartmá v Kermanu? Luxusní restaurace, starostlivost a péče o hosty a, snad až zahanbující, lekce v pohostinnosti? To pro nás už navždy bude Írán.
Překonali jsme poslední kilometry pouště, a pak z ní tunelem vjeli do údolí, ve kterém je klima snesitelnější, a proto jsou zde prastará města. V Kermanu se karavany připravovaly či zotavovaly z pouštních cest celá století. Bylo tedy snadné a příjemné se na celý den ztratit v propletencích bazarů, karavanserájů a mešit. Do klenutých chodeb má horko vstup zakázán, a slunce smí nakukovat jen malými otvory ve stropě a to jen proto, aby mohlo svými odlesky ozdobit orientální nádheru tepaného nádobí, mědi, zlata a stříbra.

Když jsme se dost nabloudili a nakoukali, potkali jsme před komplexem Hamida.
Byl čas k večeři, on bydlel nedaleko, a tak jsme mohli ochutnat spoustu dobrot, které nám snesla na stůl jeho milá žena. Parádní byla ryba, kuře i kebab. Skvělá byla mladá zapečená cuketa s nakrájenou zelenou okurkou, jogurtem a praženými mandlemi, k tomu samozřejmě sladkosti a závěrem ovoce a čaj. Když jsme se zmínili o tom, jak je těžké pro nás dostat se na internet, a že jako cizinci nedostaneme místní SIM kartu, dal nám jednu svojí i s předplaceným internetem.
To vše nám snesli v luxusním bytě v centru starobylého města, ale to se ve své štědrosti teprve rozehřívali.
Hamid nám na zbytek večera doporučil návštěvu zahrady rezidence Šáha Zadeha a na noc nás pozval do své venkovské vily.
Procházeli jsme se zeleným parkem kolem zámečku bývalého šáha a já vtipkoval o tom, že bych fontány a vodní kaskády kolem domu prohloubil natolik, abych si mohl tady, v poušti, zaplavat. Kdybych tedy byl šáh.
Existence mne vzala za slovo.
Večer když na terase své venkovské vily Hamid připravoval grilování, já jsem si plaval uvnitř jeho domu v bazénu. Na jeho okraj mi postavil sklenku vína.
Seděli jsme do noci, povídali, a do toho, z tropického skleníku, štěbetali papoušci.
I tohle je Írán.
Ráno musel Hamid odjet, ale poslal kamaráda a ten nám připravil parádní snídani.
Odjížděli jsme a přemýšleli, kolika Íráncům by se tohle stalo v Čechách. A to jsme nevěděli, že ani tohle ještě zdaleka není vše.
Po pár kilometrech se z útrob našeho auta začaly ozývat příšerné zvuky, řadicí páka se zasekla na pětce a bylo jasné, že to je něco velmi vážného.
Zavolali jsme Hamidovi, jestli by nám mohl doporučit nějakého mechanika.
Hamid zrušil svůj program, počkal na nás před domem, sehnal kamaráda, který nás dovedl do dílny specializující se na převodovky a motory, ale ještě před tím nás odvezl do jedné uličky ve městě, kde nám dal klíče od malého bytu, abychom měli kde bydlet, než bude auto hotové.
V dílně se chlapíci pustili hned do demontáže převodovky, která byla prasklá.
Potulovali jsme se po starém městě a večer, když jsme se zase jednou hodili do gala, nás před naším dočasným bytem znovu vyzvedl Hamid, aby nás vzal na večeři.
Měl i zprávy o autě. Převodovkovou skříň již někde zavařují a rozlámaná ložiska se podařilo sehnat.
Slíbil, že budeme moci tentokrát zaplatit my a tak jsme si večeři opravdu užili. Ochutnali jsme všelijaké masové dobroty, zapékaný zeleninový koláč, různé typy humusu a zajímavé nápoje ze sladkých semen.
U kasy mne Hamid předběhl a z placení zase nebylo nic.
Dnes jsme dopoledne chodili po bazaru a hledali pro něj dárek. Vybrali jsme ručně tepaný tác a doufáme, že se mu bude líbit.
Učíme se přijímat Hamidovu laskavost a péči, a v duchu doufáme, že bychom byli taky takoví hostitelé, a že budeme mít možnost tohle vše někdy vrátit.
Třeba i někomu jinému.


http://yakovo.blog.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat