20. října 2018

Lavička v parku - napsal Miroslav Tichý

No, to snad ne! No, ne prostě ne! Tohle nedovolím. Pomóc  pomóc, udělejtě někdo něco. Přeci mě nenecháte napospas tomuhle párku pojídačů hamburgerů. Vždyť je to minimálně 300 kilo živý váhy. To nezvládnu, nejsem ve formě, před časem jsem chytla dřevomorku a furt mě to děsně bere. A vůbec, jsem já na to vůbec konstruovaná ?  Kde mám sakra ty záruční papíry ? Ale co papíry, ty stejně ničemu nepomůžou. Pozdě bycha honit. Už jsou skoro tady.

Kousek od ní, se blížil párek milovníků amerického fastfoodového stylu. Muž s rukou obalenou několika vrstvami tuku ukazoval jejím směrem. 
A je to definitivně v ….tohle je můj konec. Tohle mě zabije.  
Mám přeci hostit pozadí milenců, nebo důchodce krmící támhle holuba Emila… ,,Ahoj, Emile´´ a ne tyhle obludy. 
Dube, dube, prosím Tě nemohl bys na mě shodit trochu listí ?  Víš trochu mě přikrýt, schovat.  Blíží se katastrofa, jde mi o holý život. ,,Hele holka promiň, ale tohle já ze zásady nedělám…..nikdy ! Každej ať si svoje problémy vyřeší sám. 
,, A je to tady."
300 kilo dorazilo, a do neproniknutelného stínu, který způsobilo, odložilo 4 hamburgery na její kraje. 
Už, už se chystalo rozložit svá pozadí na tu dřevěnou chuděru, ale v tom zasáhl osud. Nebo spíš Emil. 
Prolétl jen tak kolem a jako obvykle něco málo utrousil. 
,,Tlustý muž ho počastoval zlostnou nadávkou a vztyčeným prostředníčkem."
No podívej se na to… to je hnus. Jdeme jinam. 
Hmota se odvalila a sluníčko začalo zase svítit. 
"Děkuju Ti Emile (holube)."

Žádné komentáře:

Okomentovat