![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg0E6ywkDPI1aumzYdr_ZO4IFT3DE0l40FNumJj2cYExid9kBzuAPBcAuc0ZK7ON2pPR1pb4oG9KYlfYFy5iIxm7e6VwpnCl2IWRo9M20L8eJvQNKB0rSXfqG9CNQH2jw-rG7CopEUscF3_/s320/train-3021423_960_720.jpg)
Nemohla jsem dýchat, stáhla jsem okénko a pustila do kupé čerstvý vzduch. Byla jsem v něm sama. Sama v kupé, sama v životě, sama…
„No hlavně se nezačni litovat! A nebuď patetická!“ okřikla jsem samu sebe.
Seděla jsem s hlavou opřenou o stěnu vagónu, čerstvý letní vzduch mi proudil nad hlavou a já sledovala ubíhající krajinu. Měla jsem mu to říci, ale nemohla jsem.
Má tolik plánů, tolik snů. Vyčítala bych si, že o ně přišel kvůli mně, kvůli nám. Nemám právo mu je vzít. Tolik se těší na Zéland, až za ním v zimě přijedu a procestujeme ostrovy. Kdybych mu to řekla, všechno by zrušil a šel by do první projektové kanceláře, na kterou by natrefil. Jeho noční můra, pořád to říká, bez zkušenosti ze zahraničí, bez cizích jazyků nejsi nic. Nemáš perspektivu, shniješ v první kanceláři. Zhluboka jsem se nadechla. Tak už dost. Chtěla jsem zastavit ty myšlenky, hlasy a obrazy v mé hlavě. Nemohla jsem se zbavit výčitek. Snad časem pominou. Snad ten pocit úplné samoty a zmaru pomine. Až to budu mít za sebou, problém se vyřeší a budeme zase jenom my dva, budeme cestovat, já si dodělám školu…
Nemohla jsem mu to říci. Prostě nemohla.