20. října 2018

A svět se roztříštil na kousky - napsala Jaroslava Kainová

Je to už mnoho let. Na naše dveře zaťukala ta hubená, všudypřítomná a nevítaná osoba. Ohlásila se. Předala biankošek. Nebyli jsme připraveni. Nikdo. Hlavně ne on. Byl štíhlý, energický, činorodý, usměvavý. Měl rád svou rodinu a ta milovala jeho. Měl rád své známé a ti měli rádi jeho. Miloval života a život miloval jeho, dokud se nepolekal … té osoby.
Následovaly vypjaté roky. A jednou… Seděl na kanapi, vyhublý, ztracený v bolestech, o kterých nemluvil. Jen jeho oči žily přítomností. Hladila jsem ho po zádech, tak jako on hladíval mě. „Jaruško, jsi hodná, že mě hladíš, ale nedělej to. Bolí mě celé tělo,“ pronesl tichounce. Klekla jsem si před něj a zlehka ho objala.
„Tati, tak se měj. Uvidíme se za čtrnáct dní.“ Opřel si hlavu o mou.
„Jaruško, my se už neuvidíme,“ zašeptal mi do ucha. Zahnala jsem slzy, políbila toho muže na čelo a opatrně jsem ho stiskla. Zvedla jsem se. Naše oči se setkali a oba jsme lehce kývli hlavou.
„Tak… ahoj, tati.“ Mrknul a neznatelně se usmál. Jela jsem domů a polykala slzy. Nad ránem ta nevítaná osoba zaťukala na dveře, otevřela si je a natáhla ruku. Třpytivou nocí plnou hvězd si odváděla tichého muže s nádhernýma modrýma očima. Nedovolila mu, aby se naposledy zahleděl na lidský svět, který začal slavit Silvestra.

Žádné komentáře:

Okomentovat