Následovaly vypjaté roky. A jednou… Seděl na kanapi, vyhublý, ztracený v bolestech, o kterých nemluvil. Jen jeho oči žily přítomností. Hladila jsem ho po zádech, tak jako on hladíval mě. „Jaruško, jsi hodná, že mě hladíš, ale nedělej to. Bolí mě celé tělo,“ pronesl tichounce. Klekla jsem si před něj a zlehka ho objala.
„Tati, tak se měj. Uvidíme se za čtrnáct dní.“ Opřel si hlavu o mou.
„Jaruško, my se už neuvidíme,“ zašeptal mi do ucha. Zahnala jsem slzy, políbila toho muže na čelo a opatrně jsem ho stiskla. Zvedla jsem se. Naše oči se setkali a oba jsme lehce kývli hlavou.
„Tak… ahoj, tati.“ Mrknul a neznatelně se usmál. Jela jsem domů a polykala slzy. Nad ránem ta nevítaná osoba zaťukala na dveře, otevřela si je a natáhla ruku. Třpytivou nocí plnou hvězd si odváděla tichého muže s nádhernýma modrýma očima. Nedovolila mu, aby se naposledy zahleděl na lidský svět, který začal slavit Silvestra.
