U vzdálenějšího stolu si všímám slečny s barokní postavou. Občas na ni pohlédnu, spíše ze zvyku. Po nějaké době mám pocit, že spatřuji v jejím pohledu mrkání. Ale možná jí jen přistála pivní pěna v oku a nemůže ji dostat ven.
O několik piv později, během kterých jsme s kamarády zcela zásadně změnili svět, je jasno – slečna opětuje mé pohledy, a to záměrně.
Jsem mírně překvapen. Sebekriticky musím uznat, že nevypadám věru zle, přesto na zájem slečen nejsem zvyklý. Uklidňuji se, že z toho nic nebude, a raději se věnuji divokým diskusím. Přesto se při odchodu rozhodnu slečnu oslovit.
Že bychom se zítra mohli v tomto malebném prostředí sejít… sami…u kávy… Doufám, že slova kamaráda „prej u kávy…to je vůl…“ neslyší.
Jakožto citově založeného introverta mne má smělost překvapuje, souhlas slečny pak přímo šokuje. Kamarádi venku mají z mé akce náramnou legraci, která jim vydrží ještě několik týdnů. Plantážníci… Jeden by pro trocha lásky šel světa kraj a oni z toho mají srandu…
Druhý den se skutečně v dohodnutý čas scházíme. Vypadá to dobře. Konverzace plyne zlehka, slečna je vtipná téměř jako já. Poté, co si objednává páté pivo a druhou držkovku, začínám tušit, že by to mohla být žena mého života.
Když nastal čas k odchodu, samozřejmě jakožto slušně vychovaný chlapec nabízím slečně doprovod. Neprotestuje a cestou mne bere za ruku. Himbajs, to je fofr…
U dveří domu ignoruje mé loučení a zve mne dál, což už mne tedy mírně znejistí, nicméně mozek přesídlivší o několik pater níže mé obavy bourá… V obývacím pokoji za přísného dozoru psa způsobně usednu do křesla, zatímco ona ulehne na pohovku a zapíná televizi. Než stačím zaregistrovat program, dává mi najevo, že mé místo je vedle ní…tady už jde do tuhého…doslova…
Ulehám a vykouzlím něžné objetí.
Horečně vymýšlím nějakou duchaplnou konverzaci, když náhle zjistím děsivou pravdu – ona usnula… Na takovou situaci mne v pubertě příručky ani starší hoši nepřipravili…
Zkusím jemné zacloumání – nic…přidám slova šeptaná do ucha – nic… Přidám na intenzitě třesení i hlasitosti, avšak výsledek se nedostavuje… Moment…jak mne to učil tatínek? Kde nestačí síla, pomůže… ještě větší síla… Zkusím chvaty, za které by mne jistě zvolili čestným předsedou judistického oddílu STS Chvojkovice Brod. Vše marné…
Poté, co zkontroluji základní životní funkce – žije, se vracím na své křeslo…třeba je to jen narkoleptický záchvat a za chvíli se probere sama… Po dvaceti minutách mne naděje opouští… Odejít bez rozloučení je mi žinantní, ale čekat, až se spící kráska navrátí z říše snů, se mi také nechce…
Volím tedy taktický ústup na předem připravené pozice (kamarádi dychtivě čekají v hospodě na zprávy z bojiště), avšak do cesty se mi staví biologická zbraň – pes, ne zrovna malý, sedí zrovna před dveřmi bytu… Vrčí… Po vzoru hrdiny mého dětství - Krokodýla Dundee zkouším psa hypnotizovat pohyby ruky, ale tudy cesta nepovede…bez klobouku z krokodýlí kůže to zřejmě nefunguje… Zkouším psa přemluvit, ať neblbne…že jen odejdu, nic s sebou neberu a jeho panička v klidu a neposkvrněná jen spí…
Nevím, zda se mi pes směje, nebo cení zuby, každopádně se ode dveří nehýbe… Nakonec mne zachraňuje samotná vinohradská Šípková Růženka… Převalí se na bok, přičemž vydá zvuk hodný parní lokomotivy… To přiměje psisko vydat se na obhlídku…
Na nic nečekám, otevírám dveře a prchám… Jen zabouchnu dveře a slyším, jak na ně zevnitř dopadají tlapy bestie… Vchodové dveře od domu naštěstí nejsou zamčeny, a tak jsem volný… Nechávám baroko, baskervila i své nenaplněné touhy za sebou a vyrážím noční Prahou za kamarády…
