4. září 2018

Šílený kostelník? - napsala Irena Lahodná

Carlo se uvnitř ještě trochu chvěl. Tohle místo neměl moc rád.
Včera ho kostelník vykázal z kostela. Přišel po celodenní cestě žíznivý, hladový, nechtěl nic, jen poděkovat, že všecko dobře dopadlo.
Ale sotva vzhlédl k mírné tváři světice ve výklenku, byl tu kostelník a tvářil se tak, jak se tvářil. Jako bych byl nějaký zloděj, myslel si hořce Carlo. Ale zvedl se a odešel. Kostelník za ním zamkl.

Teď je ráno. Kostelník odmyká a Carlo vchází s hloučkem lidí dovnitř. Než ho někdo stačí zaměřit, poklekne před světicí, poděkuje za dobrý konec těžké pouti, sebere uzlíček, který tu včera zapomněl a spěšně odchází, aby ho kostelník ještě z něčeho neobvinil.
Pod stromem, který se rozložitě klene dál při cestě, si sedne, rozbalí raneček a pak ho zase zabalí.
Chvíli strnule hledi před sebe. Pak na ranec. Je opravdu jeho. Tady je výšivka od Margot a tady skvrna od pryskyřice i díra zašitá režnou nití. Carlo se nadechne a znovu pomalu rozbalí ranec.
Rozhlédne se. Nikdo nikde. „Santa Maria, co si mám o tom myslet?“
Ještě chvíli čeká a pak pomalu sní zlaté, voňavé kuře, které tam včera oravdu nebylo a zapije vínem, na které se neodvážil ani pomyslet. Pak složí ranec pod hlavu a zdřímne si.
Za hodinku se zvedne a odejde směrem k městu.

To bylo před rokem. Dnes je všecko jinak.Carlo přijíždí pohodlným vozem na známá místa. S úsměvem vzpomíná, co se tu přihodilo. Pod stromem přibrzdí a zastaví. Chce si všecko ještě jednou projít. Strom, pěšina, silnice, všechno je na svém místě. Jen kostel tu není.
Carlo se zmateně rozhlíží a hledí do mapy.
Nic.
Kostel nikde.
Jen kousek od cesty stojí omšelá socha světice s děťátkem a mírně se usmívá.

Žádné komentáře:

Okomentovat