Ale jednoho dne bylo něco jinak… Dvorkem se od rána rozléhal příšerný rámus : ňaf ňaf, haf haf! A cosi malého, černého, chlupatého tryskem lítalo sem a tam a plašilo slepice. Pak to děsné stvoření zamířilo přímo k oslovi, štěkalo, vyskakovalo na něj a pletlo se mu mezi nohy.
„Co to…? Kdo to…? Co to tady vyvádíš ty mrňavá chlupatá koule? Málem jsem tě zašlápnul, no neskákej na mě, nebo tě kopnu! Í-Á! Zbavte mě toho ňafala, já mám přece důležitou práci Í-Á! Á už přibíhají lidé, dostane na pamětnou, drzoun jeden... Ale co to dělají?! To snad né? Oni ho berou do náručí, drbají ho za ušima a nechají si od něj, no fuj, to je nechutné, olizovat nos! “
„Všichni se z toho štěněte snad zbláznili a přitom je to takový otrava.“ Stěžoval si osel večer kohoutovi. „Pán ho bere všude s sebou, dostává pamlsky přímo z jeho stolu, všechno mu dovolí a pak se s ním dokonce mazlí Í-Á!“ pohoršoval se oslík a pociťoval jako velkou nespravedlnost, že s ním se nikdo nemazlí. „Něco dělám špatně,“ řekl si pro sebe.
„To štěně má nějaké triky, kterými všechny okouzlí. Já mám nápad! Budu ho sledovat celý den a okoukám ty jeho fígle. A až se je naučím, pán mi bude zobat z ruky. Co to povídám…? Pán mi bude strkat dobroty rovnou do tlamy, bude mě s sebou všude brát a bude se se mnou mazlit. A zapomene na štěně.“ Druhý den osel nespustil ze štěněte oči. Všude za ním nenápadně chodil, pozoroval, jak štěně pána vítá, jak ho obíhá, jak radostně štěká, jak na pána vyskakuje i jak se lísá. Všechno si dobře zapamatoval. Kohoutovi, který má oči všude, to začalo být podezřelé. ,Buď se osel do štěněte zamiloval, nebo ho chce sežrat…´ „Ty, osle, doufám, že nechystáš nějakou bejkárnu?“
„Jen počkej, kohoute, budeš mrkat! Všichni budou zítra mrkat!“
A všichni skutečně mrkali. Osel si vyčíhal okamžik, kdy pán vcházel do dvora. Vyrazil tryskem směrem k němu, že ho pořádně přivítá. Hlasitě při tom hýkal a dával tak najevo svou radost. Několikrát pána oběhl, přitom blátem postříkal pánův kabát a poté těsně před pánem zabrzdil. Vztyčil se na zadní a předními kopyty se opřel o pánova ramena. Chlupatými pysky něžně oňuchával pánovu tvář a jazykem olizoval jeho nos. „Pomóóóc! Sundejte ze mě to zvíře!“ zaječel pán vyděšeně, když se trochu vzpamatoval a snažil se osla setřást. Čeledíni přiběhli s klacky, osla zahnali, pořádně mu vyprášili kožich a nakonec ho uvázali ve stáji.
Přes celý dvůr bylo pak slyšet, jak osel naříká:„ÍÍÍÁÁÁ! Za co? Za co? Přece jsem dělal všechno jako to štěně? Tak za co? ÍÍÍÁÁÁ!“ Přišel za ním kohout: „To byla ale pěkná ptákovina, osle! Co sis myslel, že budeš roztomilý jako štěně?“ „Ano, to jsem si myslel…“ „Ty jsi ale vážně osel,“ povzdychl si kohout. Poučení? Nikoho nenapodobuj, buď vždy sám sebou!
Poučení: Nikoho nenapodobuj, buď vždy sám sebou!
