25. srpna 2018

Technická - napsal Miroslav Tichý

Vzbudil jsem s klasickou nechutí v očekávání nadcházejícího dne. Byl jsem tou dobou 18ti letý puberťák, který vylezl ze střední zemědělské školy, kteroužto vystudoval ani nevěděl proč.

Patrně šlo tehdy o přání rodičů, pokud se tedy moje mysl matně pamatovala. Myslím, že v tom slavném roce 1986, kdy se o mém budoucím směřování rozhodovalo, sehrála jistou roli matčina věta typu "zemědělství je perspektivní obor a jistota". 

A tak jsem v srpnu, o 4 roky později, v lehce zmateném období roku 1990, nastoupil do JZD Veltruby jako traktorista. Původně jsem sice měl nastoupit do vedlejšího JZD jako agronom, ale to bych nesměl dát přednost vodním radovánkám na Vltavě, kde jsem se sice naučil kouřit cigarety značky Mars, ale právě v onom mezidobí mi mírně exponovanější pozici agronoma vyfoukl nevědomky kamarád. No zkrátka, poté, co matka zapojila veškeré konexe, jsem byl nakonec, nejen já, rád za pozici traktoristy.

Již můj první den předznamenal jakýže traktorista asi budu. Poté, co mi vedoucí předal můj traktor s tím, abych vyndal baterii a dal ji na nabíječku, jsem se jal 4 hodiny chodit okolo traktoru předstíraje za prvé, že na tom makám a za druhé, že vím, kde baterie na traktoru je. Padlo na to 8 Marsek.

Samozřejmě bylo nasnadě, že se konfrontaci s dotazem, jestli už je baterie nabitá, nevyhnu. A nevyhnul. Prostě klasika, trapas, puky na montérkách se mi studem málem narovnaly. A tak mi v podobném duchu v JZD plynuly dny. Občas jsem zanechal na poli nářadí, občas mi došla nafta, občas jsem něco naboural o množství zpřetrhaných kabelů spojujících traktor s valníkem ani nemluvě. Ono upřímně, mému počínání se ani nebylo moc co divit. Neměl jsem kde brát. Byl jsem kluk z města, auto jsme neměli potom, co otec v afektu nechal stát inspektora autoškoly na křižovatce, když neunesl jeho poznámku o tom, aby si nepletl řadící páku s krumpáčem a ani škola jako taková mému technickému obrození, také zrovna moc nepřispěla.

A tak přišel ten den, den kdy jsem se vzbudil s onou nechutí. Dnes mě čeká technická v Ovčárech. Na to zase padne Marsek. Vybaven dostatečnými tabákovými zásobami z místního stánku PNS, jsem byl nejprve lehce proškolen kolegy traktoristy ve Veltrubech.

,,Hele nejdřív musíš vypustit olej z motoru, poučoval kolega Křivka. Tady je výpustnej šroub. Jasný, přikyvoval jsem navenek frajersky, uvnitř však zelený strachem. Jeho vysvětlování postupu odvzdušňování motoru, jsem už vůbec nevnímal.  "Je Ti všechno jasný?" zeptal se ještě na závěr Křivka.

Nastal čas vydat se do Ovčár a pokusit se zdolat Zikkurat.

Dal jsem cígo a vyrazil. 5 kilometrový přejezd po polní cestě mezi oběma JZD bylo to nejlepší ze zbytku dne. Přijel jsem do Ovčár a našel garáž s onou podélnou dírou v zemi, kde měla probíhat moje zkouška dospělosti. Jedno cigáro na kuráž a šel jsem na to. To dám, to dám…vypustit olej z motoru. Aspoň tohle. Koneckonců to bylo to jediné, co jsem si aspoň trochu pamatoval.

Našel jsem 15tku klíč a nasadil na šroub. Povoloval jsem šroub a přemýšlel, jakpak, že Ti zkušenější svádí vytýkající olej z otvoru do nádob ležících podél oné díry. Přemýšlel jsem nad tím tak usilovně, že jsem ani pořádně neslyšel podivné PLOP, kdy 15 litrů špinavé mastné tekutiny vyrazilo šroub z poslední části závitu a v podobě nově objeveného ropného naleziště se začalo drát ven, obarvujíce podlahu, ponky a ostatní stroje na slušivě černo.

Stál jsem v té apokalypse neschopen slova a v době, kdy jsem si nedokázal představit, že by to mohlo být ještě horší se to stalo. Můj zrak padl na člověka, který akorát otevřel dveře a přišel z vedlejší dílny. Změřil si mě pohledem a bylo mu naprosto jasné s kýmpak, že má tu čest.

Mně nic neřekl. Jen se otočil směrem k dílně, ze které přišel, a zvolal větu, o které s oblibou říkám, že ji určitě ještě jednou v životě uslyším, a to tehdy, až bude můj mozek dělat zdejší finální vyúčtování.

,,Chlapi, pojďte se sem na něco podívat´´. Pak už to jelo. Přišlo asi 20 lidí, nejlepších hodnotitelů jaké kdy spatřilo světlo tohoto světa.

Už si nepamatuju, žádnou z těch hlášek, které tam padly, asi jsem to všechno vytěsnil, ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. V technické jsem už nepokračoval. Stejně bych ji nikdy nedokončil. Tu dodělali povolanější. Já dostal kolečko, lopatu, savou látku perlit a pokyny k úklidu, který už jsem vcelku zvládnul. Nakonec jsem se s nimi rozloučil i s úsměvem, poučen nejen o tom, jak se vyměňuje vzduchový filtr, ale i o platnosti rčení, ševče, drž se svého kopyta.

A tak po tom, co mi pár let opravdu dělaly společnost zejména lopata s kolečkem, jsem nakonec velmi rád, že jsem se časem posunul k oboru a k takové práci, kde snad škodím svému okolí, o něco málo méně.

Každopádně na mé působení v JZD, dnes už s láskou a lehkým úsměvem, vzpomínám.

Žádné komentáře:

Okomentovat