Dobrá nálada se mě zmocnila hned ráno, kdy jsem si ve svém diáři přečetla, že odpoledne jsou v Otakárkově škole třídní schůzky. Vždy se tolik těším do té třídy plné vzpomínek na má šťastná léta na základní škole! Za tu dobu, kdy se třída naposledy nově zařizovala, shlíží na ni ze zdi portrét již osmého prezidenta! Nové jsou snad jen lavice, protože ty staré nezvedení žáci již zcela zničili.Užívám si už vstup do třídy – moje podpatky rytmicky klapou po omšelých parketách a oči všech se na mě upírají jakožto na matku chlapce, nad jehož znalostmi žasne i paní učitelka!
Je vždy tak příjemné posadit se na nízkou dřevěnou židličku, akorát tak velkou pro zadečky našich sladkých třeťáků! Někomu může připadat nepohodlná, ale já si vždy představím, jak zde sedává můj drahý Otakárek a těší se, jak všem ukáže, co nového si od včerejška doma nastudoval. Jsem ráda, že Otakárkovo místo je v první řadě uprostřed, přímo před staromódní černou tabulí – když si sem sednu, je na mě dobře vidět z lavic u okna, uprostřed i u dveří, a to i z těch v poslední řadě.
Je mi trochu líto ostatních osmadvaceti rodičů, kteří se samým nepohodlím a rozpaky neustále vrtí a s hlavou sklopenou studují nesmyslné klikyháky, které jejich potomci z nudy vyryli do stolních desek, zatímco já si vychutnávám pohled na zcela čistou Otíkovu lavici před sebou, kterou zdobí jediná samolepka s portrétem Alberta Einsteina. Vzduch je prosycen pachem zpocených, nervózních těl tatínků a směsí parfémů maminek. Ze sousední lavice zavání zapomenutý zbytek chleba se salámem.
Zatímco všichni netrpělivě okopávají kovové trnože lavic i židlí a bloudí nepřítomným pohledem po zažloutlých stěnách třídy, plných plakátů s vyjmenovanými slovy a ilustracemi bezobratlých, já si v duchu představuji, v jaké souvislosti bude jednou zdobit stěny nejen této třídy portrét našeho Otakárka – bude to z rámu s fotografií nejvyššího státníka nebo z plakátu, ukazujícího podobenky největších vynálezců nové doby? Nejvíc by mu to asi slušelo vedle busty Leonarda da Vinciho, která zdobí katedru.
