1. srpna 2018

Můj opravdu zajímavý zážitek - napsala Markéta Pánková

Neustále se zesilující předení a teplá kočičí tlapka na mém levém očním víčku. Mozek poroučí: „Vpravo v bok a přikrýt peřinou!“
Ušní lalůček zůstal volně přístupný kočičímu řádění. Ostrá bolest jednoho opatrného kočičího drápu. Přece by si nezabila chlebodárce. Vstávám a daruji kočce vytoužený „chléb“ (čti konzervu, která voní lépe než moje snídaně). Chvatný běh na autobus, z autobusu na vlak, z vlaku na tramvaj do školy. Neustálé přemílání svědomitě naučených informací na test. Útěk do říše snů, hlava opřená o zvenku namrzlé okénko tramvaje. Probouzí mě jméno známé zastávky a hlas mého profesora: „Tak tohle vidím v testu poprvé…“

Naštěstí to byl jenom sen. Ze snu se během dalších dvou hodin stává realita. Špatné sny se po cestě ze školy už nevrací, probouzí se pocit svědomí. Měla jsem se učit víc.

Moje zhrzená sebeúcta potřebuje trochu povzbudit. Nenapadá mě nic lepšího, než se projít na Staromák a dát si předražený punč. Po dvaceti minutách sladkého nepřemýšlení a mého upřeného pohledu na sochu filozofa na orloji přichází i vnitřní vytoužený pocit uvolnění. Rysy postavy filozofa se přede mnou začínají nějak rozmazávat. Okolo mě proudí davy turistů, je poměrně těžké najít nějaký „flek“, kde do člověka nikdo delší dobu nestrčí. Jen co mi tahle myšlenka zazní v mé alkoholem otupené mysli, přichází prudké strčení do těžkého batohu na zádech. Otáčím se a hledám viníka. Stojí za mnou dva muži, jsou normálně oblečeni, ale jednoho prozrazuje jeho batoh. Jsou to dva bezdomovci. Ve svém vnitřním „neštěstí“ a posilněná alkoholem pravím polohlasně větu: „Hm, doufám, že jste mi nevzal peněženku.“ Muž mě počastuje smutným pohledem a pokračuje dál v chůzi.
Po pár minutách mě to začíná hodně mrzet. V hlavě mi zní hlas dalšího mého učitele: „A představte si, že nemáme v redakci nikoho, kdo by byl ochotný udělat rozhovor v normálních vrstvách obyvatelstva. Prostě vyšel ven na ulici nebo do hospody. Natož pak se bavit s bezdomovcem, no to vůbec.“ Říkám si sama pro sebe: „Markéto, vážně kvůli jedný smůle klesneš takhle hluboko a budeš lidi bezdůvodně napadat? A co ten bezdomovec, co se s ním bavíš na procházkách u řeky v Hradci? Vypadá snad jako zloděj? Znáte se přeci už několik let.“ K mému úžasu se onen muž se smutným pohledem vrací zpátky ke mně. Jde znovu se svým známým.
Následující hodina a půl mého života pod orlojem byla přesně tím, co jsem já a i oba páni potřebovali. Dolít do žil trochu té naděje, že svět ještě není tak zkažený, jak se zdá. Po mé omluvě jsem se od obou mužů, bratrů ze Slovenska, kteří mluví velmi dobře anglicky, dozvěděla věci mně do té chvíle zcela zapovězené. Od témat politických a systému
vysokoškolského vzdělání jsme se dostali až k tématu bezdomovectví a tomu, jak to ve skutečnosti v Praze funguje. Je to mnohem složitější a mnohem strašnější, než se na první pohled zdá. Chtěla jsem vědět víc. Chtěla jsem to vidět na vlastní oči. Oba bratři přemýšleli, jak to udělat. „Co takhle reportáž o nás všech a o tom, jak to ve skutečnosti chodí? Takový tour de bezdomovec po Praze s foťákem, co říkáš?“ Moje redaktorská část byla doslova na větvi, ale moje druhá polovina velela: „Jo, a ještě tam někde umřeš. Sama jít nemůžeš.“ A tak jsem si alespoň na jednoho z bratrů vzala číslo, jela zpátky domů a přemýšlela, jak by se to dalo udělat.
Za měsíc na to jsem jela za svým kamarádem, spisovatelem, dát si kávu a zase „ten punč“. Dlouho jsme se neviděli. Jeho první věta v kavárně byla: „Co to s sebou táhneš, prosím tě?“ Táhla jsem zimní bundu po dědovi, nemohla jsem přestat myslet na příběh o jednom kamarádovi oněch dvou Slováků, který mi vyprávěli. Muž ve středních letech, úžasný malířský talent, ateliér, sláva, nádherná manželka, velký dům. Potom infarkt, sláva pohasla. Manželka utekla, ale předtím mu sebrala ten velký dům. Skončil na ulici, už nemaluje a nemá ani zimní bundu. Tak jsem mu ji dovezla. Kamarádovi jsem řekla celý příběh, i když jsem se trochu bála, jak vezme fakt, že se „přátelím“ s bezdomovci. Navrhl mi, že se mnou reportáž udělá. „Ty to napíšeš a já budu tvůj bodyguard, ale potřebujeme dobrýho fotografa.“ A tak byla zase reportáž odložena. Kdo semnou půjde nafotit bezdomovce do ghett?
Byl konec června. Učila jsem se na státnice a na reportáž zcela zapomněla. Den poté, co jsem státnice složila, jsem hledala v Praze domluvené přespání kvůli pracovnímu meetingu, který jsem zde měla absolvovat. Stojím na ulici s GPSkou a jako blázen koukám z jedné cedule názvu ulice na druhou. Ta moje ulice se očividně propadla do země. Okolo mě prochází muž s igelitkou z Marks and Spencer a tlustou, nezalepenou obálkou: „Do you need a help?“ Připadám si ještě hůř. Jak mám tomu, podle přízvuku, Američanovi vysvětlit, že jsem se ztratila v hlavním městě své rodné země a ještě k tomu mi zrovna on těžko pomůže, protože to tu nezná? „No, thank you, I am just lost. And you can´t help me because you are not from Prague.“ „I live next door.“ A tak se dozvídám nejenom cestu k hotelu, ale také to, že Julien je spisovatel a také neskutečně dobrý fotograf. Z té nezalepené obálky mi ukazuje své fotky uprchlíků z Francie a Itálie. V hlavě mi začíná hučet jako v malém newsroomu, kde běhá asi 100 mých dvojnic a křičí: „Tohle není náhoda!“ A tak se s Julienem domlouváme, že reportáž společně s mým kamarádem připravíme až se vrátí z prázdnin na Novém Zélandu.
Často přemýšlím nad tím, jak se i zcela všední a na první pohled šedivé dny našeho života mohou otočit v něco zcela osudového, co by mohlo dál pomoci lidem. Konec konců, proto
přece píšu. Aby to, co není vidět, vidět bylo. Aby to někomu nebo něčemu pomohlo. Náhoda nebo osud? To nechávám na vás.

Žádné komentáře:

Okomentovat