21. srpna 2018

Dobrodružný srpen 1968 - napsala Lenka Štraubová

Foto: Josef Koudelka
Jmenuji se Alenka. Na vysvědčení ze 4. třídy jsem měla jen samé jedničky. Naší soudružce učitelce chci dělat radost, ona mi pak říká Alenečko. Rodičům chci také dělat radost, ale někdy to nejde dohromady.
 Soudružka učitelka mě chválila, když jsem na slibu Jiskřiček přednesla básničku, ale z naší rodiny se na slib nepřišel nikdo podívat a na nový odznak Jiskřičky se nepodívali ani maminka ani tatínek.
Podobné to bylo s promítáním filmu Anna proletářka. Soudružka nám vyprávěla o statečné dívce Anně a já se na večerní promítání filmu tak moc těšila. Nakonec jsem musela zůstat doma, nedostala jsem 1 Kčs na vstupné. „Nebudeš utrácet za nesmysly,“ řekla maminka a dala mi do ruky utěrku, abych dělala něco užitečného a utřela nádobí. Dospělým jsem teda moc nerozuměla, ale letošní dobrodružství o prázdninách mi hodně vyjasnilo.
Velká událost, jela jsem na svůj první pionýrský tábor. Všechny moje kamarádky jezdily na tábory už od 1. třídy a po prázdninách se chlubily, jaké to bylo na táboře dobrodružné. Toužila jsem také zažít táborové dobrodružství a tak jsem doma už od jara žadonila, abych na tábor mohla jet. Přemluvila jsem nejdřív maminku a pak jsme společně přesvědčily i tatínka. Hurá, v srpnu jsem vyrazila na pionýrský tábor Jitřenka do Deštného v Orlických horách.
 No, musím přiznat, že jsem čekala větší dobrodružství. Bydleli jsme ve velké budově v pokojích pro 6 dětí, jídelna byla ještě větší než ve škole, soudružky vedoucí se s námi moc nebavily, voda v bazénu byla ledová.
Až jedno ráno bylo všechno jinak. Nikdo nás neprobudil. Vedoucí byli v kanceláři, poslouchali rádio, tvářili se divně, naše soudružka dokonce plakala. Nás poslali do jídelny, ale k snídani byl jen čaj a chleba z minulého dne. Kluci z nejstaršího oddílu protestovali, že tvrdý chleba jíst nebudou a hlavní kuchařka jim řekla: „Jezte, co máme, pekař se ráno bál vyjet na silnici, aby ho nepřejely tanky“. Moc jsme tomu nerozuměli, ale brzy jsme pochopili.
Všechny nás zavřeli do hlavní budovy, nikdo nesměl vyjít ven. Po silnici kolem brány rachotily tanky, které se řítili do naší země od polských hranic. Nad hlavou nám burácely motory letadel, které mířily na vojenské letiště do města, kde bydlím s maminkou a tatínkem. Všichni jsme byli vyděšení, nikdo nevěděl, co bude dál, rádio nabádalo celý národ k zachování klidu. Seděla jsem na záchodě a brečela. Měla jsem strach o maminku a tatínka, bála jsem se tanků a letadel.
Myslela jsem na filmy z války, které nám promítali ve škole. Ale tam v tancích seděli Němci-nepřátelé. Jak je možné, že tady na nás útočí naši přátelé z Polska. Na koho v Praze střílejí sovětští vojáci? Vždyť to jsou naši osvoboditelé? Vždyť my všichni milujeme Sovětský svaz!
Chtěla jsem domů, do maminčiny náruče. Ale to nebylo jednoduché. Nikdo si nebyl jistý, zda jsou silnice bezpečné. Byly pochybnosti, jestli je možné z města vyjet a zase se tam vrátit. Většina rodičů neměla auto. Tak jsme přežívali v táboře a čekali, zda nás někdo vysvobodí. Ani do lesa jsme nesměli, ani program jsme neměli.
Každé odpoledne nad naším táborem přeletělo letadlo a shodilo letáky. Bylo v nic napsáno, že nás spojenecké armády přijely osvobodit, abychom se radovali. Já jsem se neradovala, v letácích byla spousta hrubých chyb a vůbec jsem nechápala, od jakých nepřátel nás osvobozují. Jediné, co jsem si srovnala ve své desetileté hlavičce, bylo, že nás naši přátelé ze Sovětského svazu zradili, což se mezi kamarády nedělá.
Ten hořký pocit zrady mi otevřel oči a zůstal ve mně celých 50 let.

Žádné komentáře:

Okomentovat