2. srpna 2018

Bajka o sebevraždě křečka džngarského - napsala Hana Kavalová


Vešla jsem do zverimexu a nasála tu neuvěřitelnou pachuť zvířat, žrádla, lidství a lásky k bližnímu svému.
Ležel v rohu klece a tvářil se netečně.
Když vzala jsem ho do dlaně, řekl „no konečně“.
Vůbec jsem neřešila jeho povahu a vzala si ho domů.

Vystlala jsem mu jeho nový domov a v tu chvíli zničila si ten svůj. Dala mu kruh k běhání, vodu k pití, žrádlo k žití a občas i svobodu. Běhal po mém domě a dával mi pocit, že jediný vetřelec jsem já. Nic netuše, začala jsem hrát si s ním tu hru o přátelství.
V noci budil mě svým škrábáním.
Ve dne svými zápachy.
Já ho milovala.
On choval se ke mně… s rozpaky???

A pak začal křečkovat. Měl to v povaze, ó nebohý.
Málo mu byly všechny batohy.
Chtěl víc. Buď všechno nebo nic.

Už měl ve své kleci
i to,
co neříká se nahlas přeci.

A přesto, pořád bylo málo.

A tak co muselo se stát, se stalo.
Náš křeček se přežral.
Ten den, v dlaních jsem ho měla.
Aniž bych chtěla,
on sám, naparoval se tak mohutně a silně
až odplul na své vlastní vlně.

Prasknul. Chudák. Nebohý.
Na nic mu nejsou všechny batohy.

Snad příště znovu postaví se na nohy.

Co z toho plyne za poučení?

Přežrat se všeho štěstí není.
Štěstí je uvnitř nás
v bohatství křehkých vnitřních krás.
… a zbytek, nechť vezme ďas.

Žádné komentáře:

Okomentovat