4. června 2018

Pro Šimona - napsala Ilona Vlachová Šimánková


Stál tam upocený v saku. Pamatuji si, jak ho nosil na všechny plesy. Pořád mu je trochu velké. Kluka, co se mi stal přístavem v mých vodách třídnictví, teď musím potopit. Blbec, blbec. Proč zrovna on? Vždyť vím, jak rád čte a píše poezii. Často zajde do kabinetu a ptá se mě na názor na tu či onu knihu. Smekám před ním, čte víc než já na gymplu.
Dokonce přečetl Dona Quijota (prý jsem o tom na hodině tak živě vyprávěla... a to jsem protrpěla jen půlku prvního dílu a na víc jsem se nezmohla). A teď ho musím vyhodit z češtiny od maturity. Avantgarda. Chyběl na ni, byl tou dobou na Novém Zélandu a psal mi odtud dopisy. Těšila jsem se na ně. Pokaždé tak mile naivní, něžné, plné dobrodružství. Takhle kdyby to napsal slavný Miguel Cervantes!

Ačkoliv byl daleko, měla jsem pocit, že v té prázdné první lavici stále sedí a rozumí mi. Moje jediná opora. Myslím, že jsem mu to řekla až v maturitním ročníku. A teď ho vyhodím z češtiny! Všichni vědí, že je můj oblíbenec, nikdy jsme to ani jeden neskrývali. To bude ve třídě pozdvižení! Koukám na něj, už ví. Skoro až s omluvou pohazuje rameny a dívá se na mě. Hrnou se mi z očí slzy a marně se snažím zadržet pláč. Bere to jako chlap.
Dokonce mě uklidňuje, ať nebrečím, že si za to může sám. A já si uvědomuji, že pláču pro kluka, který je větší muž než všichni, co znám.
Šimone, já snad toho Dona Quijota dočtu, ať vím, co jsi kvůli mně všechno protrpěl.

Žádné komentáře:

Okomentovat