Ano, cítil jsem se jako blbec. Ale ty hluboké oči ten den plakaly jenom pro mě.
Zkoušku dospělosti mi odložili na září. Rodičům jsem musel vysvětlovat nevysvětlitelné, proč jsem se neučil, a své dívce dokázat, že i bez maturity jsem stále úžasný. Babičce jsem všechno radši přiznal hned a děda? Ten mě vzal na ryby a obohatil mě o své další životní moudro: „Průser to bude, až ženský pro tebe plakat přestanou.“
Začalo to na hodinách českého jazyka. Do třídy vstoupila mladá živá žena, která záhy ukradla všechny nenasytné pohledy kluků zoufale flirtujícím dívkám. Už na první hodině mě přesadila do přední lavice. Nezlobil jsem... musel jsem se jí líbit. Rozvyprávěla se o spisovatelích a věčných dílech, milostných básních a jejich nesmrtelných hrdinkách. A já jsem seděl přímo u ní a hltal jsem každý její pohyb, slovo, úsměv mně darovaný.
Zanevřel jsem na počítač. Začal jsem chodit do knihovny. Vyhledával jsem a četl všechny ty strhující příběhy zapsané ve svém sešitě, abych si o nich mohl s krásnou Ilonou po škole povídat. Má zvědavost se proměnila ve vášeň, povinnou četbu jsem pro spousta dalších románů přestal číst. Z bláznivého pomatení smyslů jsem však procitl po zdolání Cervantova nejslavnějšího románu. Po šesti stech stranách zdlouhavého putování po boku důmyslného rytíře Dona Quijota jsem nabyl přesvědčení, že ten příběh snad nemohla Ilona číst. Stal jsem se obětí jejího poutavého vyprávění. Napínavý boj s větrnými mlýny, který nám tak živě podala, je hned na začátku knihy na dva odstavce. A ten grandiózní závěr – podle ní „neuvěřitelně vtipný dialog se sluhou Sanchou“ – není vůbec vtipný. A šest set stran mezi tím je neskutečně úmorných.
A tak jsem pochopil, že má vášeň ke čtení je klam srdce, jež skrývá svou lásku k „mé“ krásné Iloně. Iloně Šimánkové, která mě jako třídní musela vyhodit od zkoušky, protože jsem četl jenom pro ni a nestačil se učit k maturitě.
