19. května 2018

Kvašení banánovice - napsala Katka Buriánková

„Určitě to nevybouchne?”
„Určitě. Jen se neboj a pojď spát.”
S nedůvěřivým výrazem jsem si lehala vedle svého manžela-kutila.
Asi tak ve tři, čtyři ráno mě probudila obrovská šleha, po které následovalo rytmické ťuk, ťuk, ťuk. Vstala jsem a došla do obývacího pokoje. Asi pět metrů od skleněné baňky, ve které měly kvasit banány, se povaloval korkový špunt.
Aha, takže ten měl na svědomí to lehýnké ťukání o podlahu. Ale ten patří přeci do té baňky, co stojí támhle. Sama. Prázdná. Její obsah se však naneštěstí nevypařil.
Oblepil se kolem stěn, zatekl do knih a líně ztékal z konferenčního stolu. V úžasu a zděšení jsem došla až k baňce. Na jejím dně se líně povalovaly chuchvalce rozkládajícího se banánu. Ťuk, ťuk dopadalo něco do mých vlasů. Vzhlédla jsem. Bylo to i na stropě.
Musela jsem si neustále v hlavě připomínat, že jsou to banány. Ačkoliv víc než banány, víc než cokoliv jiného to připomínalo štědrou dávku zvratků.
Manžel-kutil mě v mnoha směrech obohatil, ještě před pár dny jsem netušila, že se dá banán pálit. Nebo spíš odpálit.

Žádné komentáře:

Okomentovat