30. května 2018

Kde se vzal mamut a horský duch pod Králickým Sněžníkem - ptala se Pavla Palánová

„Do kraje pod Králickým Sněžníkem jsem se zamilovala na první pohled. Vše začalo v Králíkách, kterými jsme před pár lety s rodinou projížděli a neodolali úchvatnému pohledu na klášter Hedeč, který vévodí městečku z Mariánské hory,“ vypráví spisovatelka a novinářka Dana Emingerová.

„Neplánovaně jsme odbočili z trasy a vydali se na Horu Matky Boží. To místo je mystické. A stejně uhrančivý je odtud výhled na panorama Králického Sněžníku – nezaměnitelnou podkovu chránící pramen a horní tok řeky Moravy,“ pokračuje známá autorka, která už pět let do našeho kraje pravidelně jezdí se svými žáky kurzu tvůrčího psaní. Její stopy v Dolní Moravě jsou patrné všude tam, kde jsou stopy horského ducha Stamichmana. A každý rok vznikají další nové pohádky a příběhy inspirované přírodou Králického Sněžníku. Tou nejnovější je legenda o vodní víle Marahwě, která se zamilovala do lovce mamutů Mana. A právě jejich syn Stamichman se stal strážcem zdejšího pohoří.


Jak vás napadlo psát o Stamichmanovi?
Právě v Hedeči jsem našla inspiraci, když jsme z kláštera vyrazili k obrovské soše uprostřed louky a zjistili, že to je rytíř Franta, o němž kdosi sepsal novodobou legendu. Už tehdy mě fascinoval zdejší nápad vymýšlet příběhy, které by se znovu začaly vázat k místům, odkud legendy odešly spolu s dávnými obyvateli. A právě to je případ oblasti pod Králickým Sněžníkem...
Tak jako Krkonoše mají svého Krakonoše, i Králický Sněžník měl po staletí svého horského ducha. A protože tu žili hlavně Němci, jmenoval se Stamichman. Jenže po válce s lidmi zmizely i tradice, pověsti a legendy. Kraj byl vyrabován, zchudl a nadlouho osiřel. Až teprve na počátku 21. století se vrátila idea Stramichamana zase probudit.

Z čeho jste při psaní prvních pověstí vycházeli?
Ze tří čtyř legend, které se zachovaly v knize Gustava Mikusche vydané v roce 1892. A pak byl naší nejhlubší studnicí poznávání Králického Sněžníku víkend s Oldou Štosem z penzionu Jiřinka, který má neuvěřitelné znalosti o zdejším kraji. Sám vytvořil obdivuhodnou naučnou stezku spojující nejzajímavější místa v krajině, do které jsme zasazovali naše příběhy.

Jste autorkou pověsti o Mamutovi, Stamichmanovi a mateřídoušce?Jak se vám vymýšlela?
Na začátku jsem si připadala jako v dětské hře, kdy si náhodně vylosujete tři slova, která nemají nic společného, a složíte je do jedné věty. Zároveň jsem ale věděla, že je důležité si k těm slovům přiřadit hlubší symboliku. A přes tu pak najdu cestu. Takže vznikla básnička, v ní mateřídouška reprezentuje přírodu, věčnost, užívání si přítomného okamžiku. Mamut představuje pomíjivost, ale zároveň i hravost, protože děti fantastické tvory z dávných věků milují. A pak je horský duch Stamichman, kterého vidí jen ti, kdo mají fantazii, a zároveň jde o strážce hor, takže přináší do přírody řád a hlídá, abychom ve zdejším jedinečném panenském koutě naší země lesní tvory nerušili.

Kde a jak vznikla Pohádka do ouška o lesí víle, které se zamilovala do lovce mamutů? V přírodě nebo při čtení historických pramenů?
Už mnoho krásných míst jsem během svých návštěv Dolní Moravy viděla. Mám dobře nastudovanou mapu pohoří a v ní vyznačené všechny místní názvy, které jsou úžasně inspirativní a dobře se s nimi pracuje. Komu by se nerozběhla představivost, když slyší jména míst jako Babuše, Podbělka, Jelení vrch, Koňský hřbet, Černá kupa, Uhlisko... Také lesní víla se nejmenuje Marahwa náhodou. Její jméno vychází z původního germánského názvosloví odkazujícího na vodu, řeku, z nějž se postupně vyvinul název Moravy... Jen ten Stamichman zní v dnešních českých horách dost tvrdě. A tak jsem z něj udělala Stamicha, syna lovce mamutů Mana. A bylo to. Pak už stačilo prozkoumat historii, archivy a najít, kde všude se v blízkosti nacházely kosti mamutů a jeskyně pravěkých lidí... A třeba Tichá Orlice je takovým bohatým nalezištěm a zase tak daleko od Dolní Moravy není.

Co by si měly děti z Pohádky do ouška především odnést?
Myslím, že bychom si v dnešním světě víc měli vážit toho, co máme. Lidé se kdysi každý den museli strachovat o život, neměli jídlo, ohrožovalo je všechno kolem. My vlastně takové starosti vůbec nemáme a přece si života často nevážíme, pořád na něco brbláme. Přála bych si, aby si v pohádkách lidé našli to dobré – pozitivní pohled na svět, který je úžasný. Stačí se jen dívat kolem sebe. Nechat se hřát od sluníčka, poslouchat ptáky, vnímat vůni mateřídoušky na louce či všímat si na ulicích tenké stonky rostlinek, které mají takovou sílu, že dokážou prorazit i asfalt. A to jsou zázraky, které můžeme dokázat taky, když budeme chtít vidět svět v jeho kráse. Zvířata a rostliny nebrblají na to, co bylo a mohlo být, co bude a není. Jediný jejich čas je TEĎ. A to je to, co mi šeptala pod Sněžníkem mateřídouška do ouška: dýchej hory, poslouchej lesy a žij tady a teď. Přivoň k mateřídoušce, pusť uzdu fantazii a na stezce v oblacích přivolej horského ducha: „Mocný Stamichmane, zjev se tady a teď!“ Vždyť mamut dávno ví, jak všechno pomíjí. Tak následuj děti a hraj si tady a teď.

Žádné komentáře:

Okomentovat