Stopuji procházející průvodčí: „prosím Vás, u Plzně by měla být nějaká výluka. Týká se to i Pendolína?“
Výpravčí se usměje: „Pendolína se netýká skoro nic. Jedině, že by vytrhli koleje.“
Ostrava – hlavní nádraží.
První cestující. Vedle přes uličku, na sedadle, na kterém budu sedět při zpáteční cestě, sedí žena a marně hledá zásuvku. Pomáháme si navzájem. Klečíme každá pod svým sedadlem a pátráme jako Sherlock Holmes. Stevard nás zachraňuje. Pomáhá nám na nohy, usazuje nás a ukazuje zásuvku hned vedle levé či pravé ruky. Jak jednoduché. Ihned zapínáme do sítě své mobily a cítíme se v bezpečí a klidu.
Stevardka nabízí welcome drink. Šampus. Dotaz, zda si dáme alko či nealko zdá se mi i nové paní Zásuvkové zbytečný. Jednotným hlasem objednáváme alko. Paní ho má vypité raz dva, já se s ním decentně mazlím, neboť tuším, že přídavek není možný.
Ostrava – Svinov.
Na stolečku kávička, sendviče a denní tisk. Mé pozadí lehce si zvyká na příjemné kožené sedadla.
V Olomouci přisedá postarší fešák a sedá si naproti přes uličku. Je příjemné cestovat s pěkným výhledem po okolí. Za ním pár protivných starších žen bouchající svými zavazadly vše okolo sebe. S obavami kontroluji svou rezervaci jednolůžkového pokoje. Je čas mého obvyklého ranního nedělního vstávání. Žaludek ví své a já otevírám a konzumuji svou první půlku sendviče. Blížíme se k Pardubicím. Ráda bych si zdřímla. Ale představa, že mi klimbá hlava, z úst kape slina a občas zachrápu mi nedovolí zavřít oči. Přeci jen, jsem v 1.třídě a snažím se zachovat dekorum. Jsem jediná, která nepíše na mobil ani tablet prstem, ale do deníčku pérem. Písmo je kostrbaté. Tentokráte není na vině víno, ale koridor Českých drah. Začínám přitahovat pozornost. Asi vypadám podezřelé. Bába naproti nesdílí můj úsměv, mračí se jako kakabus. Nasazuje si mafiánské černé brýle a cítí se být neviditelná. Teď už se tváří „neruš mě“. Zamračená bába, usmívající se chlap – skóre vyrovnáno. Pardubice, a mé sedadlo spolujezdce zatím zeje prázdnotou. To se snad ani nestihnu seznámit. Snad nepřistoupí spolujezdec až v Chebu.
Paní Zásuvková spí. Asi ten šampus lokla moc rychle. Není na ní pěkný pohled. Dokonce už má i první flíček na svých kalhotách. Raději budu i nadále držet svá oční víčka v pohotovosti.
Do nosu se mi line vůně svíčkové. Přede mnou sedí nějaký fajnšmekr a laduje se šesti poctivými jako od maminky. Bon apetit, maistro. Nastoupil horolezec. Krosna na jeho zádech vypadá, že je větší než strop vlaku. Bože, protivná Bába zjišťuje, že sedí blbě a dělá první problémy. Dokonce si vyklopila i tmavá skla a vypadá jako Mucha puk.
Ááá, mám spolucestující.
Má veselý hlas, veselou halenu, veselou nadváhu. Když zjistila, že místo vedle mě je příliš úzké, sedí za mnou a doufá, že hned tak někdo nepřistoupí a nevyhodí ji ke mně. Doufám i já. Zatím hledá zásuvku a tak ji zkušeně poradím. Tahle kdyby hledala na zemi, tak leží až do Německa. Za okny kvetou rudé vlčí máky a navozují romantickou atmosféru. Za mnou se nabízí welcome drink a já jen tiše na sucho polykám. Mohla by mi dát alespoň loknout za tu zásuvku.
Paní Zásuvková se probouzí a odvážně odchází na nejvíce obávanou místnost pro ženy při cestování vlakem, a tím je WC. Jsem zvědavá, za jak dlouho a s jakým výrazem se vrátí. Třeba přibude i další flíček na kalhotách. To je raz dva. Toaleta dopadla zřejmě dobře. Paní Zásuvková se vrací a vytahuje ze svých domácích zásob banán a balíček čokoládových bonbónů. Nevím, nevím, zda dělá dobře. Moje barevná veselá sousedka, která zcela netypicky nesedí po mé levici, ale za mou zadnicí odhazuje prázdný kelímek od šampusu a něčemu se vesele směje. Pěkný chlap spí a dá se na něj dívat i v tomto stavu.
Zásuvková je příliš akční. Neustálé vstává a sedá, stahuje a nahazuje kabelu a šustí papírky. Jestli toho nenechá, tak mi ošoupe sedadlo a na své zpáteční cestě na mě zbude jen kovový rám. Jestli nenechá toho šustění, tak se projde na toaletu ještě několikrát a čím dál svižnějším tempem.
Blížíme se k Praze. Kdybych nejela do Frantovek, určitě bych byla v Praze na kurzu tvůrčího psaní. Nevím, co je lepší. Baví mě oboje. Myšlenky se mi honí v hlavě. Co vše se událo za poslední rok? Všechno. Nejen ve vlaku přešla jsem z 2. třídy do první. Z horšího do lepšího. Cítím se spokojenější o třista procent než loni, a to ještě nejsem ve Františkových Lázních. Mám vnitřní klid a venkovní radost.
Paní Zásuvková si pouští na mobilu domácí video, takže všichni slyšíme, jak přibuzné dítě dělá za radostného povzbuzování zbytku rodiny veselé paci paci. Chlap od naproti již nespí. Labužník se svíčkovou v bříšku se chystá vystupovat. Vítejte v Praze.
Bába už nemá klapky nahrazující sluneční brýle a dramatický se drží za hruď. Dochází ji, že je lázeňský pacient a je potřeba urychleně vzpomenout všechny diagnózy. Zbývá už jen tři hodinky cesty a jsme na místě. Vjíždíme do železniční stanice Praha hlavní nádraží a já si už připadám jako doma. Vystupuje svíčkový muž, pěkný chlap i moje sousedka, která ani nestačila být mou sousedku. Jsem zvědavá, jestli ještě dostanu nějako náhradu. První třída se poněkud vyprázdnila, Zásuvková chroupe už asi desátý bonbón. Nezávidím. Jen zírám. Momentálně zírám přímým pohledem na Bábu. Tak snad ještě někdo nastoupí a zastíní mi ten nepěkný výhled. Bůh mě miluje. Bábu přestávám vidět. Nastupuji hoši s golfovými holemi – asi dodatkáři. Hnedle mám lepší náladu. Vypadá to, že zbytek cesty bude příjemný na oči.
Tak už se známe spolu s paní Zásuvkovou. Jede taky na bonusový program jako já. Na rozdíl ode mě už má jistou kamarádku z minulého roku. Takže nic. Chlapci se s námi začali bavit. Usmívali se, laškovali, očkami házeli a když slyšeli, že se chystáme tančit do Royalu, hned zdvořile nabízeli nám své mužné rámě. Když jsem si vzpomněla na jejich golfové zavazadla, znejistěla jsem. Oprávněně. My budeme tančit ve Frantovkách, ale ouha chlapci v Mariánkách. Když jsme zjistili nepatrný rozdíl v cíli cesty, už si nepovídáme a energii necháváme na další místní life seznamky. Znovu vidím na Bábu.
Teda tohle dostat na pokoj, tak mám po náladě až do Vánoc. Přemýšlím, že asi nemá zuby, jinak nechápu, proč se ani neusměje. Tváří se, jako by nejela do lázní, ale na pohřeb.
V Mariánkách probíhá loučení s chlapci golfaři a vzájemné přání příjemného pobytu a ještě příjemnějších zážitků. Kluci se loučí s holkami, cesta je skoro za námi.
Cheb – je čas přitáhnout si svá objemná zavazadla blíže k sobě a vyřešit technický problém, jak to na první dobrou dopravím z vagónu na perón.
Dámy a pánově, vjíždíme do stanice Františkové Lázně, kde vlak svou jízdu končí. Moje noha líbá půdu Frantovek. Dámy a pánové, doufám, že moje jízda teprve začíná.
