"Koukej!" zazní a kuchyní se mihne ruka, držící krabičku s obrázkem, který je však nerozeznatelný. "Mám ho... už několik let," ozývá se mezi zvuky zamykání a nastavování poplašného systému, spočívajícího v plechovce, obsahující jinou plechovku, který na provázku visí na každých dveřích a oknech u nás doma.
"Aha," vykřiknu, protože tomu nadšenému tónu prostě nejde odolat. To už je babička zpět.
"Ale neříkej to dědkovi, neví o tom." říká zatímco z krabičky vytahuje obušek. Ten kovový, policejní. Cvak. Naučeným pohybem babička obušek sestaví a sedá si naproti mě stále s tím úsměvem.
"A babi, ukazuješ mi tu zbraň schválně potom, co jsem vymalovala a budu se sem stěhovat?"
"Hahaha, no vidíš, to mě ani nenapadlo," směje se babička a bouchne obuškem o stůl aby ho zavřela. Jak Alenka v říši divů sedím a s očima navrch hlavy se nemohu zbavit toho pocitu, zda bych se přece jen, neměla trochu bát.
