Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

22. května 2018

Mateřídouška - napsala Alice Břečková

Jelení Zub byla nejvyšší skála široko daleko. Ze země ji vystavěl samotný bůh Větru, aby se tyčila nad údolím a naháněla strach obyčejným smrtelníkům. Bylo nad lidské síly vyšplhat až na samotný vrchol, kde bůh Větru sedával, jedním okem odpočíval a druhým dohlížel na krajinu.
Pro dceru náčelníka, Divokou Esstru, nebylo žádné nebezpečí dostatečnou výzvou. Byla silná jako býk, rychlá jako jeskynní lev a o nic méně mazaná. Rozhodla se zdolat Jelení Zub a pohlédnout bohům přímo do očí.
Stařešinové kmene se ji marně snažili varovat a od nebezpečného nápadu odrazovat, moudří dědové tušili, že zahrávat si s boží ješitností je cesta po velmi tenkém ledě. Ale pro Divokou Esstru nebyl žádný led dost tenký, a jak se posléze ukázalo, ani žádná skála příliš strmá.

Na samém vrcholku nejvyšší skály široko daleko seděl bůh Větru a odpočíval. Nevěřícně se díval na ženu, která ho vyrušila z dlouhé dřímoty, a ještě s větším překvapením vyslechl požadavky, kterými ho zasypala. Esstra, která zdolala i nadlidské překážky, se cítila hodna přízně samotných bohů a toužila po náležité odměně. „Chci být věčná a nezdolná, chci všechno znát, chci vědět, co bylo a co teprve přijde…“ diktovala dcera náčelníka své požadavky. A bůh se rozhněval, protože jinak to nemůže dopadnout, když si lidé odmítají přiznat své místo na světě.
„Budiž!“
Zahřměl oblohou burácivý verdikt a hněv bohů proměnil opovážlivou Esstru v tisíce drobných růžových kvítků, které vítr roznesl po krajině do všech světových stran.
Říká se, že smutné kytičky vypráví do ouška příběhy o tom, co všechno bylo, a co se teprve stane. A že květinu pojmenovali Mateřídouška… to už je zase jiný příběh.

Žádné komentáře:

Okomentovat