9. března 2018

Našli jsme sami sebe - napsala Michaela Brychtová

„Podívej, padá hvězda! Přej si něco!“
Leželi jsme na paloučku, v peřinách z jetele, kopretin a sedmikrás mokrých od večerní rosy. Milostivá tma schovala nás v sobě. Objala, jak dvě malé, plaché děti s ruměnci na tvářích a zpocenými dlaněmi. Báli jsme se, oba dva. A taky mi byla trošku zima. Třásly se mi ruce.
„Třesou se ti ruce,“ poznamenal.

„Já vím... je mi trošku zima,“ odpověděl jsem.
Svlékl si mikinu a dal mi ji kolem ramen.
Byli jsme si tak nepřekonatelně blízko a svět byl zanedbatelný.
Hleděli jsme na sebe. V jeho modrých očích se odrážel svit hvězd jako od vodní hladiny. Přikryl jsem ty své víčky a už nic neviděl.
Na mé rozpraskané rty nalehly horké, cizí.
Pozdě v noci, když jsme odcházeli, odcházeli jsme jiní. Našli jsme sami sebe.

Žádné komentáře:

Okomentovat