9. března 2018

Děda Havel - napsal Ondřej Malina

„Tož aspoň okoštuj, letos se povédla.“ Děda do sebe převrátí štamprlku. Zatímco si obléká montérky, prohodí: „Budeš řídit, jo?“ Jiná možnost doufám ani nebyla na programu.
Děda Havel je stará škola. Budí se před čtvrtou, alpou namaže kolena a slivovicou krk. Nahodí vybledlou pracovní bundu a jde poklidit králíkům. Slepicím ne. „Sú to mrchy. Onehdá se tak servaly, že už by je žádný kohút nechtěl. Tož co s něma. Sú v mrazáku a máme s babičkou klid.“

Klouby mu sice vržou, ale stařešina ošlehaný životem stoupá cestičkou podél slunečnic do zahrady. Já za ním. A učím se, protože: „Aha, divaj sa, táto trnka už je dobrá ledvá do kvasu,“ hodnotí zkušeně vrchní palič.
Žije v souladu s přírodou. Když se blíží déšť, staré kosti ho včas varují a on běží a rýčem se ohání až je porytá celá zahrada. Když harmonii drnů naruší krtek, dostane motykou po hlavě, aby si pamatoval, že na bývalého četaře Havla si jen tak nepřijde.
Děda je taky včelař. Hned vedle fotky z vojny mu visí u postele ocenění za vzorné vedení mládeže. Děti se díky němu naučily lásce ke včelám a včelařský kroužek pod jeho vedením obsazuje přední místa v soutěžích. I já si oblékám včelařský mundúr. Pozorně při tom poslouchám přednášku o tom, jak je včela nejkrásnější stvoření, co mohu potkat. „A može se stat, že tě ňáká uštípne, ano… ale je to zdravé,“ přestane děda rozhazovat rukama a lokne si slivovice. Na cestu. A hlavně, dokud babička tvrdě spí.
„Možem sedlat!“ velí vrchní velitel, když sedáme do felicie a brouká si boršickou polku. Přemýšlí při tom, kolik litrů se asi letos podaří vypálit.
Já zas pro změnu přemýšlím o těch žihadlech.

Žádné komentáře:

Okomentovat