19. ledna 2018

Mráz v Egyptě - napsal Stanislav Spanilý

To jsme takhle vyrazili do Egypta. Ale nepředstavujte si žádnou procházku růžovým sadem, dovolenou na pláži, slušné tři hvězdičky a švédské stoly. To není úplně náš styl. Nene, vůbec nic takového. Hezky s batůžkem, přílet místo do Šarm al Šajchu přímo do Káhiry a přespání v hotelu, který byste podle našich standardů za hotel vůbec nepovažovali. Vlezete do starého činžáku, vyjedete výtahem do pátého patra a to je ono. V šestém byl jiný hotel, ve čtvrtém zase bydleli místní. Výhled místo na moře máte na nekonečný prales antén a satelitů pokrývající okolní střechy a čerstvý vzduch aby člověk pohledal.

Na pyramidy samozřejmě došlo, ale o těch se mi ani nechce psát, jelikož to byla vlastně jen hromada kamení, kolem které bylo mnohem víc místních vábičů diskrece, než historii fotících turistů. Jedním z důvodů byl určitě fakt, že jsme se do Egypta vydali v únoru, dalším pak nepříznívá geopolitická situace, pár spadlých letadel a několik revolucí, které z Misru udělali turisticky velmi neatraktivní destinaci. Za to bylo všude levno a každý se mohl přetrhnout, když viděl bělocha. A navíc jsme se tam cítili jako skuteční boháči.
Káhira byla doslova hustá a kypící. Lidmi, těžkým vzduchem, šílenou dopravou, atmosférou neustálého troubení a všudypřítomných kalašnikovů. K tomu poslednímu byl také pádný důvod, vždyť jen dvacet minut poté, co jsme odjeli od pyramid, došlo k výbuchu přímo v místě kudy jsme jeli. Ale to pořád není ten zážitek, který jsem vám touto cestou chtěl předat. Na ten nastal čas až několik dní poté, když jsme opustili tuto 25milionovou megapoli, vstříc poušti a horám svaté Kateřiny na Sinajském poloostrově.

Cesta byla celkem útrpná, dvanáct hodin trvající kodrcání autobusem napříč cestami jen o trochu lepšími než je dálnice z Prahy do Brna, jejíž cílem byl, jak nám alespoň v posledních dvou hodinách přišlo, konec světa. Jenže posledních pár kilometrů před samotnou svatou Kateřinou začíná země beduínů, kdysi pouštních nomádů, kmenů, na kterých státu nezáleží. A jim nezáleží na něm. Když se jich zeptáte na Egypt, řeknou, že to je jiný svět, to není jejich země. A mají pravdu. Je to úplně jiný svět. A beduíni o ten svůj skvěle pečují. Jakpak by taky ne, když dokáží přežít v poušti a ještě v ní zbudovat fungující ekonomiku, civilizaci, turistiku a vydělat si k tomu slušný peníz. Milí lidé, vskutku. Jejich životní styl je pro Evropana vrcholem romantiky. Což je ale představa, která by nemohla být vzdálenejší skutečnosti.
A tady právě přišla ta chvíle zažít něco naprosto nezapomenutelného. Využili jsme totiž služeb místního průvodce a domluvili si s ním, že nás vyvede beduínskou stezkou na vrcholek hory Sinaj, abychom se podívali na východ slunce. To znamenalo v jednu ráno vstát a následně zdolat šest dlouhých kilometrů cesty, ozářené pouze svitem měsíce.
Tedy jsme se vydali vstříc temnotě, v doprovodu čiperného chlapíka, který skákal po kamenech jako kamzík s neustále hořící cigaretou v ústech, a pouštního psa, který se nás ujal již ve vesnici. A poctivě s námi horu zdolal. Zkrátím to, když došlo na posledních 700 schodů, skutečně jsem myslel, že vypustím duši a proklínal svoji nechuť ke sportům jako takovým, protože jsem si procházel očistcem. Žena na tom byla výrazně lépe, ale hrnek horkého čaje a velbloudí deku jsme pod vrcholkem ocenili oba. Já tedy trochu víc a, jelikož jsme naštěstí dorazili s předstihem, tak jsem si i trochu pospal.
A pak přišlo to, na co jsme všichni tak netrpělivě čekali. Všichni proto, že jsme se v táboře na vrcholu hory setkali s početnou skupinou indonéských muslimů, kteří ono poutní místo chtěli navštívit také. Začalo svítat. Takže nahodit deky, schovat prsty aby neumrzly, vzít do rukou čaj a vyběhnout posledních pár schodů na samotný vrcholek. A všude kolem vás se rozhostil klid a mír. Všichni, věřící i nevěřící, v posvátné úctě jen zírali do slunce, které vycházelo hluboko pod nimi. Byl jsem jedním z nich. A vězte, do dneška si vzpomínám na ten mráz, který mi koloval celým tělem, na absurdní nedostatek vzduchu, který jsem zažíval, ale hlavně na to, jak neskutečně krásný pocit to byl. Být tam nahoře, kde se setkává historie se současností, realita s příběhy, východ se západem. Být najednou součástí nečeho mnohem většího a důležitějšího, než je člověk sám.

Žádné komentáře:

Okomentovat