30. ledna 2018

Babí Jan - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Babí Jan býval člověkem, rytířem krásným, ale nečestným a nehodným, až ho čarodějka v horského ducha za nevěru zaklela. Z urostlého muže obtloustlý myslivec sám toulal se věky pohořím Brd jako chlapík veselý a dobrosrdečný, lidé ho měli rádi docela.
Ale jedna vada tu přece byla. Sem tam si zahoukal a kdo mu odpověděl, toho do úmoru přes bludné kořeny tahal, než ho domů propustil. Pak se tomu smál, až mu klobouček padal a musel ho přidržovat.
Jednou ale sám o bludný kořen zakopl a nosem do mateřídoušky padnul. Snad usnul na chvilku a ztratil se. A protože byl duch, neztratil se v lese, ale v čase. Když oči otevřel, nic nepoznával.
Krajina prales, poslední kámen z Babího hradu, který měl za lože pryč, a kolem se proháněla zvěř neuvěřitelná.

A tu lev s tesáky jak býk rohy na něj běží! Pušku strhnul z ramene, ale na hlavni uzel! Neboť byl o bludný kořen praštěný, nevzpomněl si Jan, že je duch a počítal, že je to poslední hodinka. V tom před ním, jako by ze země vyrostl, mamut. Veselý a dobrosrdečný.
Cože? Takový že byl Babí Jan, žádný mamut? Uvidíme.
Obr věnečkem z mateřídoušky na chobotě točil a přešlapoval jako do tance, když promluvil: "Tak co Jene? Jak se cítíš v bezmoci?"
Jak byl praštěný, ani se Babí Jan nedivil a odpověděl: "Měl jsem sen, že lidi přes bludné kořeny vodím a pokoj jim nedám, dokud jít můžou a k smíchu je mi, jak se trápí. Tak se teď sám cítím zavedený a před koncem."
Mamut rozjařeně mávnul chobotem, až se z vůně věnečku mateřídoušky Janovi zas hlava zamotala. Než ztratil vědomí, uslyšel hlas mamuta: "Nezapomeň, co jsi zažil!"
Jan probudil se zas tam, kde zakopl, znovu horský duch. Nikdy ale s lidmi si už nepohrával a dodnes, kdo zabloudí, tomu cestu ukáže a navrch dobré slovo přidá.
A jestli si na něj někdo stěžuje, ať nevymýšlí a kápne božskou, kde a s kým se sám zdržel. V tomhle už je Babí Jan nevinně.
Jednou možná celé zakletí zmizí a Jan bude svobodný, jak býval.




Zdroj:
Fabián, případně Babí Jan, byl původně člověkem; na strážného ducha Brd povýšil díky prokletí. Kdysi býval rytířem, který si na svůj hrad na hoře Bába nad Hostomicemi přivedl milenku a později ji opustil, jak už to často bývá. Co už není tak běžné, byl fakt, že odvržená slečna byla čarodějkou, takže se uměla dokonale pomstít. Proměnila rytíře v ducha Fabiána, který se pak stal geniem loci Brd, stejně jako Rýbrcoul patřil Krkonoším. V podobě vousatého dobře živeného myslivce s dýmkou a holí, oblečen do oděvu ze stromové kůry a šišek, se objevuje v celém pohoří. V protikladu ke své někdejší lidské povaze je duchem dobrosrdečným, až na jistou, ve všech českých lesích ostatně dobře známou maličkost: Fabián se občas ozývá houkáním a když na ně někdo odpoví, stejně jako hejkalové nenechá ani vládce brdských hvozdů opovážlivce jen tak.
Z domácího hradu na Bábě zbyl jen kámen, jemuž se říká Fabiánova postel (a byl prý inspirací pro Erbenovu báseň Záhořovo lože). Tady si Babí Jan dodnes dává dvacet.
Stejně jako jeho slavnější kolega z Krkonoš v Obřím dole, má i Fabián na Plešivci, známé magické hoře, svou zahrádku. Se stejně zjevnou adresou a přece běžně nenacházenou.

Žádné komentáře:

Okomentovat