Onoho večera, slába a znavena s hlavou těžkou jako kámen jsem byla ponořena do oprav písemných prací studentů. Náhle mne v té temné chmurné chvíli probere zvonek u dveří.
„Ejhle, kdo to přišel po setmění? Nečekán a nezván!“ láteřím si sama pro sebe.
Otevřu a za dveřmi stojí neznámý člověk v elegantním černém obleku. Usmívá se od ucha k uchu a toto praví: „Přišel jsem vás zachránit“.
Aha, pomyslím si. Jak ví onen dobrodinec, že jsem v nouzi? Přišel mi snad pomoci s písemkami? Jakoby mi četl myšlenky: „Vím, že váš život je těžký, ale já vám nabízím řešení“. Nadzvedne klopu kabátu jako velké černé křídlo a z náprsní kapsy vytahuje letáček.
Už jsem doma. Tento černý ´posel z nebes´ mi nabízí věčnou spásu a mír v duši. Pěkně děkuji, ať jsem raději zatracena, než přijmout jeho nabídku. Leč slušné vychování mi brání vypoklonkovat havranního muže nelichotivými slovy z našeho prahu.
Vrhnu na něj co nejzářivější úsměv a odpovím mu: „Odpusťte mi, drahý pane, přišel jste tak nečekaně. Ač mi nabízíte spásu, mám teď zrovna málo času. Snad o dům dále zakusíte štěstí (tedy pokud nedají vám pěstí),“ pronesu k němu s patosem a zabouchnu mu před nosem.
O pár dní později, někdo opět znenadání zvoní u dveří. To bude asi sousedka, že potřebuje mouku nebo kilo soli. Nikoliv. Solit budu já. Domovní důvěrník nese vyúčtování elektřiny a plynu. Teď bych potřebovala naději a spásu.
Mé přání je vyslyšeno, dříve než si pomyslím. Už zase někdo zvoní. Jen ne další poplatky! Otevírám skepticky dveře. V temné chodbě stojí dvě tajemné postavy. Chtějí snad samozvaní spasitelé využít přesily a donutit mne k záchraně světa, ať se mi to líbí nebo ne?
Ve tmě se zaleskne cosi stříbrného. Jímá mne děs a nevěřícně pozoruji to strašné dění. Ticho do výšky se klene, ticho jako olověné, jenom slůvkem porušené: „Pani, kupte si sadu revolučniho nádobi. Je to ve slevě, to se vám vyplatí.“
Jsem stíhána tíživou sudbou, ztratily barvu mé líce. Zamumlám cosi sprostého a dodám: Ne už nikdy, nikdy více!
