27. června 2017

A tak jsem se stal … - napsal Jiří Pavlík

Psal se rok pětasedmdesát. Byl jsem již ostřílený bankovní mazák, po dvou letech praxe jsem prošel jednotlivými útvary pobočky a stal jsem se univerzálním pracovníkem, kterého lze zařadit na jakoukoli pracovní pozici. Snažil jsem se být aktivní, vstřícný a pracující pro kolektiv pobočky. A stalo se. V únoru onoho roku si mne pozval ředitel, zhodnotil moji práci, pochválil a s naprosto jistým a nekompromisním tónem v hlasu mně oznámil, že s okamžitou platností nastupuji na hraniční směnárnu, kterou měla pobočka v padesát kilometrů vzdálené Železné Rudě.
Pídil jsem se po příčině takové změny. Ta byla prostá, jedna kolegyně byla těhotná a nastupovala na mateřskou dovolenou.
A tak jsem okamžitě balil potřebné věci, jak pracovní, tak i osobní, neboť služby na hranici byly specifické a ještě v turnusech. Sloužili jsme od sedmi do devatenácti hodin denní služby a od devatenácti do sedmi hodin noční služby. A turnusy se skládali ze tří denních služeb, za kterými následovaly dva dny volna, poté přišly dvě noční a za nimi tři dny volna. A to se točilo stále dokola. Můj zcela pevný řád příchodů a odchodů na pobočce se změnil v chaos. Jednou služba v noci, jednou přes den, mezi tím pokaždé jiná pauza. Nicméně vše to vyvážila ta zimní nádhera, která byla právě v tom roce na Šumavě. Denní služba začínala tak, že ráno po šesté jsem vystupoval v Železné Rudě z vlaku a čekala mne pěší cesta cca 3 km na hranici. Tu zimu bylo sněhu tak kolem půldruhého metru, mrzlo. Nikde žádná sůl, vše krásně bílé, každý krok byl doprovázen praskáním přemrzlého sněhu. Cesta vedla podél lesa z jedné strany a říčky Řezné z druhé strany. Chodil jsem osamocen, neboť tehdy se jednalo o hraniční pásmo a asi půl kilometru před skutečnou hranicí byla závora hlídaná a obsluhovaná vojáky, za kterou už nikdo bez vědomí vojáků nesměl. Takže při každém průchodu jsem se u závory musel prokázat občanským průkazem a zvláštní povolenkou opravňující držitele k průchodu na místo pracoviště. Když byl čas, prohodil jsem s vojáky nějakou tu větu, pozdravil německého ovčáka, který se mně na tom sněžném podkladu a ve tmě jevil jako stodola a pak už metl do tepla nově vybudované celnice přímo na hranici.
Jednoho únorového rána jsem po vystoupení z vlaku zjistil, že zimní idylka se mění. Bylo nevlídno, jemně padal mokrý sníh, který hned namrzal na bundě i kalhotách. Prodíral jsem se takovou sněhovou mlhou. Když jsem míjel poslední dům v Železné Rudě, zastavil vedle mne gazík. Řidič otevřel dveře a povídá:“Mladej, skoč si dozadu“. Byli to chlapi pracující na pile v Alžbětíně. Tahle pila byla umístěna až za první závorou na hraničním vlakovém nádraží. Neodmítl jsem, vyskočil zezadu na korbu pod plachtu k dalším dvěma chlapíkům. Mezitím, co jsme si vzadu povídali, řidič dojel k závoře, pozdravil vojáky a projeli jsme do zakázaného prostoru. Asi po dvě stě metrech řidič zastavil. „Mladej vyskoč, my tady odbočujeme na pilu“ pravil, a když viděl, že jsem venku odpálil s gazíkem do bílé tmy. To už jsem to měl k celnici asi tak tři sta metrů. Schoulil jsem hlavu mezi ramena a upaloval směrem k budově. Najednou jsem ucítil něco tvrdého, co mě tlačilo do zad. A tichý hlas pravil: “Neotáčej se a jdi k té svítící budově“. Co se děje, proč, kdo to je, co chce – to mně všechno letělo hlavou. Hrozně jsem se lekl. Koktal jsem, že jdu do práce. Na to jsem jen slyšel: „Mlč a jdi“. U dveří do budovy celnice už na nás čekal náčelník pasové služby. „Ty blbče, víš, že jsme Tě mohli nechat odstřelit“ řekl, když mě viděl a odvolal osobu stojící za mnou. Otočil jsem se, tam byl voják v bílé kombinéze se samopalem, kterým mne dotlačil až k budově. A tak jsem se stal narušitelem státní hranice. Toto je pro mne jeden ze silných zážitků mého života. Následné sezení s náčelníkem a vysvětlení, jaké jsou moje povinnosti za všech okolností, bylo takovým pohlazením mé vystrašené dušičky.

Žádné komentáře:

Okomentovat