Netvor v zámeckém sklepení - napsala Lachasso Nguyên Thảo



Ilustrace: Lachasso Nguyên Thảo,
Fakulta designu a umění v Plzni

Byl osamělý, s nikým nemluvil. Byl to tvor z dávných časů, jediný svého druhu. Byl veliký, větší než jakékoliv jiné zvíře, a proto se ho všichni báli. Měl jemně svítivou srst, která v noci zářila jako hvězdy.
Jednou uviděl stádo podivných dvounohých tvorů, kteří vydávali nezvyklé zvuky a nebáli se k němu přiblížit. Nadšeně jim vyběhl vstříc a chtěl se s nimi skamarádit. Jenže jak se k nim přibližoval, začali dvojnožci hrozivě hulákat a něčím na něj mířit. Vytušil nebezpečí a začal ustupovat zpátky ke studni. Když ucítil ostré bodnutí, už na nic nečekal a skočil do studně.

Bolestivé rány na zádech mu hořely. Snažil se vytáhnout klacky ze svých zad a nakonec se zřítil do vody a ztratil vědomí. Když se probudil a chtěl vykouknout ven, byla tma. Ale neviděl ani žádné hvězdy jako obvykle.
Poté, co vylezl nahoru, zjistil, že kolem studny staví dvounozí tvorové kamennou pevnost. Osamělý netvor se rozplakal a nakonec usnul.
Spal dlouho, celé roky. Ani si nevšiml, že zvuky ze stavby už dávno ustaly a kolem studny zavládlo naprosté ticho a tma. Lidé totiž nad pevností vybudovali ještě zámek. Obrovský a krásný. A kamenná pevnost zůstala zavřená ve sklepení. Byla nejhlubší místností v celém zámku, na kterou už si nikdo ani nevzpomněl. A tak byl netvor na dlouhé věky odtržený od světa. Ale umřít nemohl, protože byl nesmrtelný.

Jednou netvora probudily hlasy. Byly vysoké a štiplavé. Nezněly jako nic, co dosud znal. Vyplašeně otevřel oči, jak se zvuky přibližovaly. Chtěl vstát, skočit do studny, ale tělo ho po tak dlouhém spánku neposlouchalo. Jen se skutálel a spadnul na zem.
Vtom něco zaskřípalo a ve škvíře uprostřed zdi se objevily dvě maličké křehké postavy, v rukou držely světlo. Nechtěl je vyděsit, a tak se celým tělem přimknul k zemi a pozoroval je. Nečekaní návštěvníci se dívali přímo na něj velkýma zvědavýma očima. Pomalu se k němu blížili nejistými kroky. Vypadali podobně jako tvorové, kteří na něj kdysi zaútočili v lese. Strach ho úplně ochromil. Jen lezl a třásl se.
Malí tvorové natáhli ruce, aby se jemně dotkli jeho svítivého těla. Netvor leknutím nadskočil a ti malí dvounozí tvorové vykřikli a utekli zpět do otvoru ve zdi. Ale neodešli. Pořád ho úzkou škvírou sledovali. Pak znovu osmělili a už jistěji se k němu vrátili. Nadechli se a znovu se dotkly jeho těla. Teď se už nebál. Jen něžně koukal. Hladili ho tedy znovu a znovu. Smáli se a obemkli své končetiny kolem jeho krku. Netvor zářil i v srdci. Vždyť doteky živých bytostí jsou tak hřejivé.